Trénink - Příznaky nemocí dýchacích cest – bakteriální superinfekce
Infekční nemoci dýchacích cest, aneb malý průvodce jejich příčinami i mechanismů, jakými se jim lidské tělo brání - z pera Ondry Vojtěchovského, lékaře zabývajícího se sportovní medicínou.
Příznaky nemocí dýchacích cest – bakteriální superinfekce
Předpona super v tomto případě neznačí, jak jsme běžně zvyklí, nic pozitivního. Původně totiž znamená jednoduše horní nebo svrchní. V případě superinfekce se jedná o infekci následnou, tedy nasedající přes infekci prvotní. Prvotní infekci vyvolaly viry, v druhé linii postupují naše zdomácnělé bakterie.
Prvním příznakem superinfekce je pocit opětovného zhoršení nemoci po jednom nebo několika dnech relativní úlevy. Mohou se vrátit teploty, někdy se dokonce objeví poprvé.
Velmi charakteristická je změna podoby kašle a rýmy. Ze suchého dráždivého kašle se stane kašel produktivní, s vykašláváním, řídká a štiplavá rýma se změní na hustou hnisavou a velmi hojnou.
Změny jsou způsobeny „obratem na bojišti“. S viry bojuje naše tělo převážně pomocí protilátek, teprve zneškodněné viry se pokouší bílé krvinky (leukocyty) „sežrat“. Tento boj bychom mohli s trochou nadsázky připodobnit k přestřelce na dálku. Boj s bakteriemi pak připomíná daleko více souboj tělo na tělo, muže proti muži. Hnis je přitom tvořen proudem „padlých“ bílých krvinek.
Blahoslavená horečka
Nejprve musím předeslat, že horečka je příznak, nikoliv choroba sama. To znamená, že pokud nějakým způsobem potlačíte horečku, chorobu jste nevyléčili, jen jste potlačili jeden z jejích projevů.
Věda lékařská definuje dva stupně zvýšení tělesné teploty. První stupeň je definován v rozsahu od 37° C do 37,9° C povrchové tělesné teploty a nazývá se správně zvýšenou teplotou, v lékařské terminologii se označuje jako subfebrilie. Od 38° C se mluví o horečce neboli febrilii. Pokud byste měli speciální touhu měřit si vnitřní teplotu v konečníku, musíte tato rozmezí posunout o půl stupně výš.
Jak horečka vzniká?
Podle dosud známých informací je za nastavení a udržování tělesné teploty zodpovědný „termostat“, uložený v jedné z vývojově starých částí mozku. Tento „termostat“ přebírá jednak informace z ostatních mozkových center, ale dokáže i samostatně analyzovat protékající krev a vyhledávat v ní takzvané pyrogeny – látky vyvolávající horečku. Třetím vstupem je samozřejmě teplota protékající krve.
Pro pochopení příčin horečky při virovém onemocnění jsou důležité zejména pyrogeny. Co si pod nimi můžete představit? Zjednodušeně je to odpad vzniklý při zánětlivé reakci – tedy „šrot“ z „bojiště“. V tomto odpadu můžete nalézt nejrůznější zbytky – ze zničených virů, baktérií i bílých krvinek stejně jako z použitých „zbraní“ – protilátek.
Pro náš „termostat“ je veškerý tento přitékající odpad rovný příkazu „zatopit“. Kotelny má k dispozici hned dvě. Standardní výtopnou našeho těla jsou játra. Uvádí se, že odpadní teplo z jejich běžného provozu zajišťuje asi třetinu naší denní produkce tepelné energie. Pokud je třeba výrobu tepla zvýšit, ať už z důvodů chladu a nebo kvůli horečce, játra jednoduše začnou pálit tuk „naprázdno“.
Mimochodem, některé ze „zázračných“ pilulek na hubnutí dokážou přenastavit termostat na vyšší teplotu a tím zvýšit spotřebu tuků.
Pokud základní kotelna nestačí, přijde na řadu druhý tepelný zdroj – svaly. Určité množství tepla v nich lze vyrobit prostou izometrickou kontrakcí – zvýšením svalového napětí. Proto máme svaly „ztuhlé zimou“. Více už lze přitopit jen pohybem. Termostat po nás samozřejmě nemůže chtít, abychom při horečce skákali v posteli jako "vopice na gumičce". Nechá proto pohybová centra zapínat a vypínat náhodně a nekoordinovaně vlákna velkých kosterních svalů. A už tu máme, podle situace, zimnici nebo „klepání kosy“.
Proč to všechno organismus dělá?
V tom nemá popravdě řečeno věda lékařská stále tak úplně jasno. Zlidovělá představa o tom, jak se „bacily“ uvaří, tiše zamlčuje skutečnost, že teplo škodí stejně nájezdníkům, jako obráncům. Daleko reálnější je teorie jiná, mluvící o zrychlení generační doby, tedy vnitřních hodin likvidovaných buněk (může jít nejen o bakterie, ale třeba i o buňky nádorové).
Každá živá buňka má totiž období, kdy je relativně v klidu a vykonává svoje základní funkce a období dělení - rozmnožování. Zatímco v období klidu je stěna takové buňky relativně odolná, v době dělení se musí podstatně ztenčit a stává se proto mnohem více zranitelnou. Důležité je, že zrychlení cyklu dělení-klid je možné jen na úkor doby klidu, dělení urychlit nelze.
Tím se pro obránce procentuálně významně prodlouží čas, po který mohou invazory zastihnout obrazně řečeno „s trenkami u kolen“. V lidských souvislostech paralela nanejvýš obrazná, není-liž pravda?
Rekonvalescence
Období zotavení je možná nejprotivnější čas celé nemoci. Když je nám opravdu špatně je všechno jasné. Naším jediným přáním je ležet stočený někde v tichém temném koutku a každého, kdo by nám navrhoval jakýkoliv pohyb jsme připraveni poslat do kteréhokoliv místa začínajícího na pr…, pokud možno s Fischerem, aby se tam dostal s jistotou a opravdu si to užil. Zatímco při rekonvalescenci se pocity střídají jako dubnové počasí.
Co se v tuto dobu děje?
Především přichází velký úklid. Veškeré zbytky po bojích, stejně jako zbylí zneškodnění zajatci se musí vysmýčit. Nemělo by vás proto zaskočit, že i když se vám celkově ulevilo, rýma a kašel mohla paradoxně zesílit. Pokud se nevrátily teploty a jiné celkové příznaky, nic se nestalo. Je to jen určitý druh zametání.
Rekonvalescence je ovšem období poměrně vysoké zranitelnosti, protože řady bílých krvinek v bojích silně prořídly a zásoby protilátek se vyčerpaly a teď se teprve doplňují. Zároveň na některých hůře přístupných místech ještě dochází k likvidaci posledních ohnisek odporu. Pokud jsme příliš nedočkaví a začneme tělo předčasně týrat prací jakéhokoliv druhu máme na krku ohrožení dvojího typu.
Buď prořídlými a oslabenými řadami obránců prorazí další vlna útočníků a čeká nás recidiva, vzhledem k panujícímu oslabení většinou s daleko vleklejším průběhem. Nebo se výše uvedená poslední ložiska odporu nepodaří úplně vyčistit a jejich osazenstvo se na dobytém území opevní a usadí natrvalo – vytvoří takzvaný chronický infekční fokus.
Z takového opěrného bodu poté pořádají v každém dalším období oslabení nájezdy do okolí – neustále se vracející reinfekce, velice vyčerpávající organismus. Dokonce i samotné dlouhodobé obléhání takového ložiska obranyschopnost velice zatěžuje a vyčerpává. Nejčastější místo těchto ložisek jsou krční a nosní mandle, ale může ležet i v zánětlivě změněných ledvinách nebo v některých partiích plic.
Zdroj: www.sportvital.cz