Trénink - Infekce dýchacích cest: Prolomení celkové obrany organismu
Infekční nemoci dýchacích cest, aneb malý průvodce jejich příčinami i mechanismů, jakými se jim lidské tělo brání - z pera Ondry Vojtěchovského, lékaře zabývajícího se sportovní medicínou.
Prolomení celkové obrany organismu
Na začátku si pomůžeme příměrem z vojenské taktiky. I ve vojenství je výjimečná situace, kdy je útočníků taková převaha, aby mohli překonat obrannou linii naráz v celé šířce. Daleko efektivnější je soustředit síly do vybraného bodu obrany a dosáhnout lokální převahy. Později je možno průlomem pronikat do týlu obránců a zároveň ho rozšiřovat.
Virus se v rámci tohoto příměru chová jako ženista-záškodník v boji proti linii pevnůstek, představovaných jednotlivými buňkami sliznice dýchacích cest. Vláme se do pevnůstky a jakmile se v ní jednou usadí, donutí ji aby začala sama vyrábět jeho kopie. Tím dosáhne místní převahy, která mu dovolí pronikat do hloubky obrany (tedy dál do těla) i rozšiřovat průlom (jeho klon napadají další buňky sliznice v okolí).
Proti této taktice se samozřejmě naše tělo za normálních okolností dokáže velmi účinně bránit. Kdyby tomu tak nebylo, těžko bychom přežili byť jen první minuty života - takové útoky zvládá tělo za den nespočetněkrát. Metody obrany jsou v zásadě dvě.
První je podobná metodě popsané už u lokální obrany sliznice. Dala by se v krátkosti shrnout do hesla „pochytat a svázat“. I hlouběji ve tkáních se pohybují buňky, schopné vytvářet protilátky podobné těm na sliznicích. V případě celkové obrany se jedná o některé typy bílých krvinek. Protože z tkání už nelze svázané a zneškodněné agresory jednoduše vykašlat, přichází jiný typ bílých krvinek a agresory sežerou a stráví.
Druhá metoda je z lidského pohledu překvapivě drsná, ale velmi účinná. Vychází z toho, že napadená buňka zároveň se začátkem klonování virů změní i své povrchové znaky – vyvěsí „jinou vlajku“. Specializovaný oddíl bílých krvinek tyto buňky vyhledává a pomocí protilátek je obrazně řečeno odstřelí i s vetřelci.
Stejným způsobem tělo bojuje s mutovanými buňkami, které by se jinak staly základem rakovinného bujení, ale bohužel i s buňkami transplantovaných orgánů. I ty se vyznačují jinou vlajkou. Nejzvláštnější je stav po transplantaci kostní dřeně, při které dojde vlastně k přenosu cizích bílých krvinek. Ty pak za cizí a neznámé považují vlastně všechny ostatní buňky příjemcova těla a proto se pokouší bojovat „proti všem“.
A aby byl vojenský příměr dokonalý, i mezi bílými krvinkami existuje populace „poddůstojníků“. Tato skupina dokáže z různých chemických signálů (tvořených velmi často různými zbytky protilátek, ale i virů a rozpadlých buněk) celou situaci analyzovat a jinými chemickými signály obranu řídit.
Jako obvykle si tady „netřepím hubu“ jen z čistého exhibicionismu
Příčinou valné většiny virových infekcí není neznámý nebo pozměněný virus. I s takovým si dokáže nenarušená obrana našeho těla velmi snadno poradit. Většinou je za virózou „pouhé“ narušení koordinace zasahujících jednotek nebo snížená funkčnost některé z nich. Stačí, že „minéři“ odstřelí naráz více buněk, než je k dispozici „svazující“ protilátky.
Pokud je v tu chvíli odstřelená buňka již napěchovaná životaschopnými zralými viry, nadělá taková akce víc škody než užitku. Místo, aby byli nájezdníci likvidováni, se ještě rychleji uvolňují do oběhu.
Nejčastějším narušitelem této koordinace je – stres. Ačkoliv stresových faktorů může být mnoho – fyzická námaha, nepříjemný psychický prožitek, prochladnutí, bolest – tělo se podle prastarých historických zkušeností připravuje především na setkání s možností okamžité fyzické likvidace, a proto nasadí do akce všechny rezervy.
Pro nás je nejdůležitější fázování propadu v obranyschopnosti. V průběhu samotné stresové situace je obranyschopnost vybičovaná na maximum. Kritický okamžik nastává většinou těsně po jejím skončení. Bílé krvinky patří mezi buňky schopné velkých činů za cenu velkých vlastních obětí. Jakmile jsou jednou uvedeny do stavu nejvyšší pohotovosti, jejich rezervy se velmi rychle vyčerpají bez ohledu na to, zda jsou zasazeny do boje či nikoliv.
A co je nejzávažnější – po vyčerpání těchto zásob bílá krvinka odumírá. Pokud vám to připadá marnotratné, rád bych vám připomněl třeba současný Afghanistán nebo nedávná válečná území bývalé Jugoslávie. Jednou „rozvzteklené“ bílé krvinky jsou pro tělo stejně nebezpečné, jako pro tyto státy stovky nudících se mladých mužů s nabitým samopalem.
Hodně také záleží na psychickém ladění prožité stresové situace. Všichni jste už asi zjistili, že když promoknete při závodě, odstonáte to málokdy, prochladnout při tréninku je už daleko nebezpečnější.
A pokud promrznete poté, co jste se někde „smotali“ a čekáte na odvoz, viróza je skoro jistá. I tady je jedna válečná paralela: už v době napoleonských válek se vědělo, že vojáci poražené strany se hojí ze stejných poranění dvakrát pomaleji a umírají dvakrát častěji než vojáci strany vítězné. A to prosím při stejné (v té době stejně špatné) lékařské péči! Rozdíl byl jediný – deprese z porážky.
Zdroj: www.sportvital.cz