Tomáš - talent protkaný smůlou
V začátcích své učitelské éry jsem dával dohromady opět, jako již po několikáté ve své trenérské činnosti, skupinu běžců a běžkyň, se kterými by se dalo pracovat normálně. Ne jako se žáky sportovních tříd, kteří na sport vyloženě kašlali. Těm šlo jen o to, jak mít míň hodin jiných předmětů kvůli vyššímu počtu hodin tělesné výchovy, kterou se pak tím neodpornějším způsobem snažili proflákat. Sice si na mě nepřišli, ale proti takovému absolutnímu nezájmu nemůže nikdo dlouho vydržet imunní.
Tehdy jsem si řekl, že žáky sportovních tříd budu jen učit a pořádně se budu věnovat těm, co mají o sport a hlavně běhání zájem.
A zanedlouho se mi podařilo dát dohromady parádní partu mimořádně talentovaných běžců a běžkyň. Až neuvěřitelné, jak se to povedlo rychle a v takovém počtu opravdu šikovných dětí.
Mezi nimi pak vyčníval supertalent Tomáše. Jeho lehkonohý přirozený běh mě doslova nadchnul a vrhli jsme se společně do přípravy. Samozřejmě i se všemi ostatními ve skupině.
On už za sebou měl celkem všestrannou přípravu, protože se věnoval řadě jiných sportů, tak měl již vstřebanou základní obratnost, která mu napomáhala k jeho elegantnímu běžeckému stylu.
Už po několika měsících přípravy začal běhat časy, na které někteří borci trénují celý život. Šlo mu to samo od sebe, jen se pokaždé do tréninku něco vrtlo, co narušilo koncepci plánované zátěže. Z počátku to nebylo nikdy dlouhodobé, tak jsem nad tím pokaždé mávl rukou. Ostatně atleti jsou na takové drobné potíže zvyklí.
To jsem ovšem netušil, že Tomáše budou tyhle nepříjemnosti pronásledovat neustále a pokaždé to bude horší a horší.
„Ten Tom je ale smolař, kdy z toho vyroste,“ zakroutil jsem jen hlavou, když přišel nejdřív s výronem v kotníku, pak zase se zánětem okostice, nato s nějakou nemocí, a tak se nám to sypalo pořád dokola.
Ovšem i přes tyto problémy se ale stále zlepšoval a postupně přecházel z mílařského zaměření k vytrvalostním závodům, protože tam nebyla tak extrémní zátěž na nohy.
A navíc, on byl prostě vytrvalec od přírody. Díky téměř dokonalé technice běhu ušetřil obrovské množství energie, kterou pak mohl využít v závodě jinak. A bylo to vidět.
Zanedlouho s ním museli počítat všichni běžci na Moravě. Začal je pěkně prohánět.
Jenže když už to vypadalo hodně dobře, prostě se něco stalo a bylo všechno pryč.
A u něj to bylo pokaždé pak na delší a delší dobu.
Dokonce zkusil jeden rok změnit trénink tím, že si vybral jiného trenéra, ale po roce, kdy zjistil, že to není ono, se zase vrátil zpět ke mně.
Ten následující rok se mu mimořádně povedla zima a Tomáš vyhrával, kde se co dalo. Jenže na jaře začal mít potíže s nohou a ty se vystupňovaly tak, že časem skoro nemohl chodit. Dokonce skončil na neschopence a nikdo neviděl, co s tím. Veškeré lékařské pokusy k ničemu nevedly. Až se nakonec zjistil obrovský problém se zády.
„Půjdu na operaci až do Karviné, tam to dělají nejlépe,“ řekl mi tenkrát. „Stejně mi už nic jiného nezbývá. Nejde vůbec o běhání, ale o další normální život.“
Jak řekl, tak taky udělal. A hodně nadlouho se odmlčel.
Téměř po roce se objevil a povídá: „Já to zase zkusím. Už mě nic nebolí, tak uvidím, jak to půjde. Ne pro výkony, ale spíš pro zábavu.“
Pustili jsme se pomalu do přípravy a Tomáš se postupně rozběhával. A čím dál líp.
Změnil také přístup ke sportu i k životu a šlo mu to k duhu. Zanedlouho byl tam, kde skončil a pořád se posouval dál.
Jen se mu stále nedařilo na velkých závodech. Tam nikdy zatím neprodal to, na co měl v daný okamžik natrénováno. Ale to je zákonité. I k velkým výsledkům musí člověk dospět.
Jenže to by ani nebyl Tomáš, aby se zase něco nepokazilo.
Sice to nebylo zatím už nikdy tak vážné, ale pokaždé ho to zarazilo a vrátilo o kus zpět.
A to jsme už tréninky v podstatě dávkovali jako na lékárenských váhách. Tom se učil znát sám sebe a dokázal reagovat okamžitě, když viděl, že prostě ten plánovaný trénink nepůjde zvládnout a nemělo by smysl to jen oddřít. To u něj stejně nikdy k ničemu dobrému nevedlo.
„Hlídám se pořádně,“ konstatoval s úsměvem, když už mu to konečně začalo šlapat a běhal čím dál kvalitnější časy na vytrvaleckých tratích. Samozřejmě v atletické extralize družstev. „Musím zvládnout rozeznat, co ještě odtrénovat a co už ne, ať to má všechno smysl, jinak je ta veškerá tréninková dřina úplně zbytečná,“ hodnotil pak vždy zátěž a to, jak se s ní srovnal.
A pak to přišlo. Najednou vylétl výkonnostně o pořádný kus dál a posunul se blíž k naší špičce.
Všechno vypadalo skvěle. Proháněl už i naše nejlepší moravské vytrvalce a bylo jasné, že jsme na správné cestě.
Bohužel. Opět se něco vyskytlo, s čím si nikdo nevěděl rady a stálo to celou letní přípravu. Sice se pořád udržoval, ale na chuti mu to moc nepřidalo. Ještě, že je na to zvyklý za ta léta, co spolu trénujeme a on se věnuje běhání.
Tak jen doufám, že se nám snad jednou podaří přežít alespoň jeden rok bez nějakého problému, aby konečně pak prodal to, na co opravdu má.
A že má na hodně dobré výkony, o tom není sporu.
Tak snad mu to vyjde co nejdřív.
Určitě si to za tu svoji vůli překonávat potíže a bojovat s nepřízní osudu zaslouží.
A to možná víc než jiní.
Autor: Zdeněk Smutný
23. 9. 2015