Železná Blanka
V celkem nedávné době, jen před pár lety, se na stadionu ve Vyškově objevila nesmírně akční dospělá žena, která se tam velmi aktivním způsobem vrhla do běžeckého tréninku.
Samozřejmě s partou holek trénovala jen na dráze a zaměřovala se nejdřív na 400 a později na 800 a 1500 metrů. Šlo jí to obdivuhodně dobře. V soutěžích družstev Blanka sbírala řadu bodů a patřila k oporám týmu.
Na silničních nebo krosových závodech se v té době objevovala jen velmi sporadicky, ale rozhodně ani tam nebyla bez šancí.
„Přidej se k nám,“ přesvědčoval jsem mnohokrát, „je to zajímavější než dráha a určitě na to máš, abys závodila s nejlepšími vytrvalkyněmi na Moravě.“
„Já nevím,“ jen pokaždé zakroutila hlavou a moc se k tomu neměla.
Až jednou na podzim se domluvila se svým trenérem a přešla mezi nás: „Jen to zkusím a uvidíme, jak to půjde,“ řekla a zapojila se svým svérázně akčním způsobem do tréninku.
Běhali jsme v partě všechno spolu a byly z toho díky jí pořád neskutečné závody.
„Tohle není dobré,“ snažil jsem se ji brzdit. „Ale já to chodím fakt volně,“ odvětila mi jen tak na půl huby při šíleném tempu v průběhu nějakého stupňovaného běhu.
Jen jsem žasl, jak jde rychle nahoru. A to stála jak zubařka celý den na nohou a poskakovala kolem pacientů u stomatologického křesla. Přesto všechno zvládala levou zadní.
Bylo vidět, že k vytrvalostním běhům má mimořádné předpoklady. Také jí to potvrdily zátěžové testy na běhátku v Olomouci.
Už ten podzim se začala v závodech posouvat startovním polem dopředu, ale pořád tomu něco chybělo. Kroutil jsem nad tím hlavou: „Když poběžíš na závodech stejně jako na tréninku, musíš je tady všechny rozdrtit. Nelam si s tím hlavu a pusť to přesně tak, jako když nás honíš po silnicích kolem Vyškova.“
Zkoumavě se na mě podívala, ale překvapivě k tomu nic nedodala. To mě trochu zaskočilo, protože jinak měla vždy plno připomínek a vodopád slov z jejích úst obvykle se nezastavil ani v největším fofru, kdy už jsme všichni jen lapali po dechu. Byla prostě taková. Musela mít poslední slovo, ale rozhodně o tréninku přemýšlela.
Proto postupně zkoušela závodit podle mých rad a začala se posouvat rychle mezi nejlepší ženy již i v absolutním pořadí na závodech v širokém okolí.
Tehdejší Vánoce jsme objížděli závody jako obvykle a už s ní musely soupeřky počítat.
Leckterá se mě vyptávala, kde jsem ji zase objevil, když dřív nikde nebyla vidět a teď je prohání. Jen jsem se v duchu smál a myslel si své.
A Blanka všechny postupně drtila na závodech o stošest. Ovšem zatím jen na rovině, protože přece jen měla masivnější kostru a terén jí ještě dělal problémy.
„Jedeme na Zimní běh přes Kosíř,“ oznámil jsem celé partě tenkrát po svátcích.
Je to náš nesmírně oblíbený závod první sobotu v Novém roce, a pokud to jde, pokaždé tam jsme. Dokonce i já za svých mladých let tam závodil.
„Je to terénem a do kopců,“ oznámil jsem Blance. „Tam se pozná, jak na tom jsi s kondicí,“ dodal jsem. Ve Slatinicích bylo tolik bahna po deštích a místy to pořádně klouzalo po ranní námraze, že se musela i změnit část trasy.
„Vezmi si na to tretry,“ poradil jsem jí. „A poběžím s tebou, tak se nikam nežeň a jen se mě drž. Uvidíme, jak ti to půjde.“
Do kopců to bylo trochu horší, to jsem čekal, ale pořád jsme drželi slušné tempo na ten terén, který tam tenkrát byl. Jenže po otočce na nahoře a seběhu dolů najednou letěla jako blesk. Měl jsem jen návleky na botách a moc mi v blátě nepomáhaly. Držel jsem se jí zuby nehty.
Cestou jsme dobíhali jednu ženu za druhou. Samozřejmě daleko vepředu byla Petra Kamínková, protože to je její oblíbený závod, kde nesmí nikdy chybět, ale další běžkyně jsme měli najednou na dosah. V posledním kilometru jsem už přestal stíhat a jenom jsem vyprskl: „Ta holka s tím copem před námi je třetí v absolutním pořadí,“ a přestal jsem ji táhnout. Už jsem na to neměl a navíc tam byla namrzlá silnice, na které bych se určitě při tom jejím šíleném fofru přizabil. Blance tretry dovolily víc a tak se pustila do stíhačky.
„Viděla jsem před sebou jen ten cop,“ popisovala nám pak svůj finiš. „Musela jsem jít úplně na doraz. Jak na čtvrtce na dráze, ale dala jsem ji,“ usmívala se vítězoslavně po svém absolutně nečekaném výkonu, kdy překvapila naprosto všechny.
Vypadalo to na rok Blanky. Tak to přesně popsala Lenka, která měl ten svůj rok předtím, ale právě se chystala na mateřské povinnosti, tak nás jen sledovala z povzdálí.
Jenže všechno bylo najednou jinak.
Zřejmě obrovská zátěž z běhu v tom terénu a pak následný ostrý trénink v dalším týdnu už byl moc na Blančiny úpony kolem kotníku a z posledních dvoukiláků doslova odkulhala domů.
Do toho si zařizovala již svoji soukromou ordinaci a vše se obrátilo. Nejenže noha bolela několik měsíců a ona trpěla i jen při chůzi a v práci, ale také fůra nových povinností kolem ordinace Blance nedovolila vrátit se k pořádnému tréninku.
Tak nám trochu zmizela z dohledu, ale jen na sportovním poli. U ní v ordinaci se někteří z nás objevovali často, tak jsme pořád byli v nějakém kontaktu.
Jenže Blanka to dlouho bez závodů stejně nevydržela. Po nějaké době, jak se trochu zaběhla v práci, už zase začala pokoušet svoje sportovní možnosti. Je už prostě taková.
Na kole jezdila jako drak. Pořídila si koloběžku a na ní si též dávala do těla, stejně jako v zimě na běžkách. Jen k pořádnému běžeckému tréninku se už nikdy nevrátila.
Taky na to nebyl už asi čas. A zřejmě po té bolestivé zkušenosti ani chuť.
Přesto se z výsledkových listin pořád nevytrácí. Září zejména v v triatlonu. Občas se proběhne i na našich závodech a je vidět, že to má pořád v sobě.
A v zimě pak drtí jak to jde běžky. Jizerská padesátka je pro ni jen trénink, tak si dala i Vasův běh.
Co na to říct.
To je prostě naše železná Blanka.
Autor: Zdeněk Smutný
15. 9. 2015