Zázrak. Škoda, že se nebude opakovat.
Možná bych vám mohl jen tak lehce nastínit, jaké jsou problémy pořadatelů běžeckých závodů a na co čekají jako na smilování boží.
Seděl jsem opět jednou s hlavou plnou škaredých myšlenek nad rozpočtem závodu, co každoročně pořádám. Termín se neúprosně blížil a stejně tak neúprosně odpadali pravidelní sponzoři a různí drobní přispěvatelé. Chápu, že díky naší legislativě z toho moc nemají. Kdysi jsem ve firmě o podpoře různých akcí také rozhodoval. Jenže jak to mám všechno zajistit a dát dohromady alespoň bez nějaké pomoci, to mi nijak nevycházelo. Už jsem očesal, co se dalo, minimalizoval všechny náklady, o kvalitních cenách pro vítěze, natož o finančních prémiích, raději ani nepřemýšlel a pořád ne a ne se dobrat kladného výsledku. Spíše se mi pořád víc a víc zvedala hladina záporného čísla.
„Má vůbec cenu v této době něco dělat,“ nadával jsem v duchu. „Leč všichni pořadatelé sportovních akcí jsou na tom stejně. Vždyť jsi mezi nimi každý týden a vidíš, jak to téměř všude vypadá,“ proběhlo mi hlavou: „A nakonec, jde nám přece o setkání s kamarády, poměření sil a ne o ceny.
Ale jak budu jako hlavní organizátor vypadat,“ říkám si. „No co, tak to prostě zacáluješ sám ze svého a je to,“ uzavřel jsem vnitřní dilema.
Najednou zazvonil mobil. Mám tam znělku ligy mistrů. Trochu jsem se i nad vidinou milionářské soutěže pousmál. Já tu počítám korunky a oni rozhazují takové částky.
„Prosím,“ ozval jsem se, když jsem uviděl cizí číslo na displeji.
„Vy pořádáte v sobotu u vás běžecké závody?“ zaznělo mi do ucha. „Asi si zase někdo bude upřesňovat dobu startu, případně jak se k nám dostane,“ napadlo mě a hned jsem odpověděl: „Ano start je v 10 hodin….“
„Všechno vím, propozice máte napsány srozumitelně. Jen jsem se chtěl zeptat, zda můžeme přijet a jaké máte ceny,“ přerušil mě ten řízný hlas.
„Já budu rád, když přijedete, ale bohužel s cenami je to špatné, právě to dávám dohromady a je to opravdu děs,“ řekl jsem po pravdě.
„To nám nevadí. My vám na ně přispějeme, ale podmínka je, že to rozdělíte jako finanční prémie ve všech věkových kategoriích, co máte vypsané v hlavním závodě dospělých,“ řekl a ihned doplnil svá slova o částku, kterou nám mínil věnovat. Sklapla mi brada a zalapal jsem po dechu. Rukou jsem se přidržel stolu, aby to se mnou nešvihlo a rychle se posadil.
„Tak to mi hodně moc pomůžete a děkuji,“ rychle jsem zareagoval. Co kdyby si to náhodou ten tajemný sponzor rozmyslel.
„Dobře. Jsme domluveni, v sobotu jsme tam,“ zaznělo ještě a spojení se přerušilo.
Vyvedlo mě to z míry. „To je opravdu zázrak, nebo se na mě usmálo štěstí,“ došlo mi vzápětí.
„Asi nějaký bohatý manažer potřebuje ve volném termínu protáhnout své borce a peníze si zase odvezou. Ale co. Vytrhl mi trn z paty,“ uvažoval jsem a už o mnoho veseleji se vrhl na dokončovací práce.
V sobotu vše klapalo jako na drátkách, když tu se najednou hodinu před startem objevila kolona firemních aut a z nich vyskákalo dobrých 30 lidí.
Ale žádná známá běžecká hvězda mezi nimi nebyla, to bych ji určitě znal.
„Asi to budou cizinci, ty fára nemají naše poznávací značky,“ usoudil jsem a rychle šel přivítat zřejmě jejich vedoucího, který se rozhlížel kolem.
„Dobrý den,“ začal jsem zdvořile. „Á, to jste vy, co jsme spolu hovořili telefonem,“ napřáhl ke mně ruku: „ Tady jsou připravené peníze, podepište mi jejich příjem a nechci žádné řeči o tom, že jsme vás sponzorovali.“
Vyrazil mi dech. „Tak alespoň nebudete platit všichni startovné,“ snažil jsem se na oplátku něco nabídnout.
„Nepřipadá v úvahu,“ razantně mě zastavil v rozletu. „Zaplatím to za všechny, dejte mi potvrzení na celkovou částku. Aspoň budete mít i něco málo na náklady, když to, co jsem vám teď předal, musíte použít na finanční prémie.“ A pátravě se na mě podíval.
„Samozřejmě všechno platí, jak jsme se domluvili a já jsem nesmírně rád. Moc jste mi pomohli a vlastně celou tuto akci zachránili,“ snažil jsem se mu rychle poděkovat.
Jen mávl rukou a vyrazil ke svým společníkům. Až pak jsem si všiml, že tam mají mezi sebou i ženy. A bylo vidět, že jsou opravdu dobrá a veselá parta. Zřejmě na ledacos zvyklá.
Klidně se postavili na start a já čekal, jak s těmi našimi běžci zatočí. Trať je obrátková, takže je od časoměřičů vidět jen na pár desítek metrů dobíhající závodníky a žádné hlášení z trasy jsme neměli, poněvadž můj pomocník na otočce si nevzal mobil.
Netrpělivě jsme očekávali v cíli tu jejich smečku na prvních místech. Jenže nikde nic. Tradiční favorité dobíhali a i nejlepší ve veteránských kategoriích už to měli za sebou. Dokonce i první ženy protnuli pomyslnou cílovou pásku. Jenže oni pořád nikde. Kroutil jsem nad tím hlavou a v duchu valil oči nad tou neuvěřitelnou sumou, co dnes prvním rozdělím. Ti budou v šoku. Stejně jako jsem byl já, když jsem peníze pro kontrolu přepočítával.
Nakonec v druhé části startovního pole se začali objevovat první z jejich týmu v perfektních firemních dresech. A s úsměvem na rtech. Čekali na sebe a vzájemně se poplácávali. Opravdu sehraný kolektiv. V tu chvíli jsem jim i docela záviděl.
S hurónským řevem přivítali také svého šéfa, který doběhl mezi posledními a on docela klidně snášel se smíchem peprné poznámky o své kondici.
No, připadal jsem si jak v jiném světě.
Když se trochu otřepal ze svého výkonu, přikročil ke mně: „Máte to tu perfektní, jsem rád, že jsme mohli přijet a proběhnout se v lese mezi takovými borci, co tu dnes závodili.“ A odešel se i s ostatními převléct.
Na vyhlášení vítězů jsem se moc těšil. Byli tam všichni. I celá ta jejich parta. A kolem nich bylo hodně veselo.
Když jsem předával ceny nejlepším, odměnili je obrovským potleskem všichni z celé té jejich firmy.
Užaslé tváře prvních, co netrpělivě nakoukli do zalepených obálek, byly asi jim všem hodně velkou odměnou. Jen nevím, jestli oni věděli, co mi vlastně jejich ředitel pro nejlepší běžce předal. Ale to není podstatné. Kluci za mnou pak opatrně chodili, jestli jsem se nespletl a kde to chci podepsat.
Se smíchem jsem je poslal k pokladní.
Najednou se za mnou ozval mi už známý hlas: „Tak ještě jednou děkuji, my jedeme, máme ještě něco v plánu. Tohle jsou naše pravidelné akce na utužení kolektivu a tak jsem jim vybral pro změnu vás a běžecký závod. Doufám, že se nezlobíte.“
Než jsem stačil něco říct, potřepal mi rukou a skočil do auta.
Tak a teď mi pro příští rok nezbude nic jiného než závod zrušit, protože na takovou úroveň se už nikdy nemůžu dostat.
Ani zázrakem.
Autor: Zdeněk Smutný
18.9.2014