Závislost na běhání? Ne přímo na pohybu!
Hodně zajímavé téma. Snad pro každého běžce. Možná nás donutí zamyslet se sami nad sebou a trochu zkorigovat a snad i udržet na uzdě to divné nutkání, které nás nutí vyrazit do té nejhorší sloty, sněhu, bláta, lijáku, bouřky, vichru a co já vím do čeho ještě.
Proč to tak je? Určitě to znají velmi přesně pravidelní uživatelé heroinu, pervitinu, kokainu a jiných podobných lahůdek. Ale běžci? Ti jsou snad vůči takovým svodům vesměs odolní. Jenže to až tak není pravda. Jsou závislí a to velmi těžce. Ta droga nespadá do žádného zakázaného seznamu, ale možná tam jednou patřit bude. Začíná být čím dál nebezpečnější. U někoho vyvolává i šílenství a i jiné nebezpečné příznaky, pro které jsou tito závisláci už podezřelí pro celou společnost. Všichni víme, o co jde.
Brzy bude patřit na vrchol pyramidy všech drog. Jednoduché slovo složené ze tří písmen. Běh.
Nebudu se zaobírat podrobným rozebíráním všech vlivů a pocitů, které u člověka vyvolávají běžecké stavy. Od toho jsou tu určitě fundovaní odborníci. Popisují, radí, provádějí vědecké rozbory. Ostatně nedávno jsem tu také něco předložil. Ale když je tak poslouchám a pročítám si jejich názory, studie a doporučení, tak čím dál víc vidím, že pokud neběhají, tak to stejně nepochopí a jakékoliv vědecké zdůvodňování čehokoliv je jim bez této přímé a osobní konfrontace s během na nic.
Nebudu si teď všímat vás všech, ale zamyslím se jen sám nad sebou.
Jsem asi extrémní případ, ale i to budiž trochu varováním. Jenže já nejsem závislý jen přímo na běhu. Pro mě je životní nutnost už jakýkoliv pohyb, vyjma těch pracovních.
Za těch téměř 50 let mé sportovní činnosti jsem si dokázal vypracovat dokonalý systém vedoucí k postupnému sebezničení. Přesto v tom pokračuji dál. Výčet mých chronických nemocí, potíží a obtíží zdravotního charakteru, vyvolaný a způsobený během a sportovní činností vůbec, by vyděsil nejednoho lékařského specialistu.
To vše jsem si bezesporu způsobil drogovou závislostí. Na pohybu.
A vesele v tom pokračuji dál. Není síly, která by mě v tom zastavila. Možná to zvládne až ta moje poslední běžecká trasa vedoucí do krematoria. A kdoví.
Jako třeba teď nedávno. Názorný příklad toho, kam až člověk může spadnout. Běhat skoro nemůžu. Tělo stávkuje. Co teď. Můj zoufalý zrak s rozšířenými zorničkami spočinul na kole. Je to jasné. To snad ještě půjde. Co na tom, že se valí po obloze zlověstné mraky. Vyrazím raději hned. Co kdyby zase něco spadlo. Ostatně tady u nás padá pořád něco. V zimě neustále sníh a teď zase voda. Tak co.
Před dlouhým stoupáním z Račic na Bukovinku si musím sundat i bundu. Nějak podivně se mezi mraky objevilo slunce. Ale jen na chvíli. Už nahoře mi omývá pot pár kapek, ale dá se to snést. Přestože by jiným normálním lidem při pohledu na nebe zdravý rozum zavelel k ústupu a rychlému návratu domů, tak u mě to už bohužel neplatí. Něco se v té hlavě zakalilo a ona postrádá soudnost. Rychle si zase bundu oblékám a při tom se musím usmát nad kočkami, které opatrně slézají po mokré střeše domu, u něhož jsem právě zastavil a otevřeným střešním oknem hupsnou jen tak, jakoby se nic nedělo, dovnitř. „Ty jsou jak ty naše doma,“ blesklo mi hlavou, ale snažím se moc nerozptylovat. Dlouho jsem na kole neseděl a nějak nemůžu chytit rytmus. Jo běh to není, tam jde samo sebou. Vyrážím dál po plánované trase. Déšť nedéšť.
Sjíždím do Křtin. Jsou zaplavené auty. Je tu slavná Křtinská pouť. Kolotoče a stánky zasahují až do silnice. Opatrně se prodírám davem mně nepochopitelných lidí, kteří se valí od atrakce k atrakci, od prodejce k prodejci a při tom nehledí kolem sebe. Asi jsem pro ně pořádný cvok. Naštěstí nás tudy zrovna projíždí víc a i brněnští profíci i s doprovodem musí hodně zvolnit v plánovaném tréninku, aby něco někomu neudělali. Taková srážka s cvokem, co třeští zrak kolem sebe a nevnímá nebezpečí, může být hodně bolestivá. Pro oba.
Konečně se dostávám do Jedovnic a pořád mám štěstí. Nějak se motám kolem těch mračen s vodou a stále nic velkého zatím nehrozí. Taky dobře.
Zamířím podél rybníků do Rakoveckého údolí. Božský klid mě vtáhl do toho neuvěřitelného světa přírody, ze které se, nevím proč, pořád chceme nějak vymanit.
Kolem mě je vidět, co ty dlouhé lijáky způsobily. Vyvrácené stromy, podmáčené cesty a souvisle zalité louky vodou působí dost tragicky a k tomu všemu se nade mnou opět stahují kovové mraky. „V údolí to spadne,“ napadlo mě při pohledu na oblohu. Ale už jsem se trošku rozjel, tak šlapu dál. Nechci nic měnit. Zlověstné ticho houstne a začínají padat velké kapky. Šlapu dál v setrvalém euforickém stavu. Hltám kilometry a na nic jiného raději nemyslím. Najednou se ozvala rána a vzápětí to polední šero rozčísl klikatý blesk. A za ním druhý a pak další a další….
„To je jak ve špatném americkém filmu,“ proběhlo mi hlavou: „Jenže tam to všechno padá až za prchajícími hrdiny a já to mám jaksi před sebou.“ Na chvíli jsem zaváhal. Nějak se mi do toho nechtělo vjet. Zas až tak nevěřím, že si zrovna ten obrovský elektrický výboj nevybere za cílovou metu zrovna mě. Ostatně mého praděda smetl z kozlíku, když svážel suché seno. Nemusím být další z rodiny na tomto seznamu. Chvíli váhám pod hustými smrky a najednou vidím pochodující četu turistů: „Odkud se to žene,“ ptám se opláštěnkovaných chodců. „Ále motá se to tak pořád dokola, jako tady ostatně pokaždé, „odvětil jejich vůdce a šinul se blátem dál. Rozjel jsem se tedy svou původní cestou a kupodivu se nějak to nejhorší jádro bouřky přede mnou odsunulo bokem a dokonce přestalo i pršet. Rychle jsem prolétl loukami a dostal se na silnici do Račic. Po ní se valily potoky bahnité vody z polí a mé, již tak zašvihané nohy i kolo, dostaly další várku bláta. Jenže najednou se to bouřkové peklo otočilo a vydalo se za mnou. S vytřeštěným zrakem jsem šlápl do pedálů a v chladem promrzlých rukách jsem začínal pomalu ztrácet cit v řízení. Už mi bylo všechno jedno. Měl jsem před sebou jediný cíl. Dostat se domů živý a pokud možno v použitelném stavu. Teď už ty blesky svištěly opravdu za mnou. „Nikdy nepochopím, jak je možné, že se nad údolím ty bouřky tak otáčí dokola,“ drkotám mezi zuby a mé fialové rty by žádná rtěnka nedokázala napodobit.
První kapky vody mě už začínaly dohánět. „To máš jako stupňovaný běh,“ mžiklo mi hlavou, když jsem napínal všechny zbývající síly, abych se dostal před tím peklem za mnou včas domů.
Tak tak jsem to stihl. A pak to spadlo. Jakoby nastal konec světa. S úlevou jsem si za dveřmi oddechl a pomalu ze sebe sundával zabahněné svršky.
Horká voda ve vaně mi spravila i náladu a teprve v ní jsem mohl trochu normálně uvažovat: „Proč to děláš? Ty nejsi vůbec normální. Je ti to zapotřebí? Starý chlap a ještě k tomu tak blbý. V indiánské radě starších by ses asi moc neuplatnil,“ nadával jsem si v duchu.
A najednou se mi rozlilo tělem takové neuvěřitelné blaho a úžasný klid. V té chvíli mi bylo jasné, že to udělám zase a znovu a pořád v tom budu muset pokračovat dál, dokud to jen trošku půjde. Jinak bych asi nežil.
Tak vypadá má závislost na pohybu.
A celé odpoledne pak svítilo slunce a bylo nádherně teplo, co na to říct.
Autor: Zdeněk Smutný
13.8.2014