Všestranná Pavlína
To už je taky let, co se objevila poprvé u mě na tréninku. Tehdy jsem ještě učil na základní škole. Ten čas neuvěřitelně letí.
Měla za sebou základy z gymnastiky a žádný zázračný talent v začátcích se tedy u ní moc neprojevoval. Ovšem nenechala se odradit a poctivě docházela na tréninky.
Nakonec po mnoha převratech, které se tenkrát v mém životě udály, zůstala Pavlína ještě s Luckou jedinými žákovskými svěřenkyněmi, které jsem dál trénoval.
Tak jsme se spolu bavili tréninkem a nikam nespěchali. A ono jí to postupem času začalo překvapivě dobře jít. Zejména vytrvalostní předpoklady měla obrovské.
Ovšem nezůstala jen u běhání. Poctivě chodila plavat, jezdila na kole, bylo jasné, že po vzoru svého otce nakonec zaměří veškeré své úsilí k triatlonu.
„Půjdu na sportovní gymnázium do Brna,“ oznámila mi v posledním roce základní školní docházky. „Budou tam už i triatlonisté a chtěla bych to zkusit.“
„Samozřejmě,“ povzbudil jsem ji v jejím rozhodování. „Je to tvoje věc a určitě ti to tam půjde dobře. V našich podmínkách při studiu na normální škole by triatlon na špičkové úrovni nepřipadal v úvahu.“
A bylo rozhodnuté.
Po prázdninách se tam tedy vrhla do přípravy. Protože jsem byl i s jejími rodiči pořád v kontaktu a o jejím tréninku ve škole často diskutovali, byl jsem hned od začátku docela konsternován.
Nevím, jestli triatlonoví trenéři nerozumí přípravě nebo byla prostě chyba jen v trenérském obsazení přímo na gymnáziu, ale co tam s adepty triatlonu prováděli, to mě přivádělo do šoku. Jen jsem to ovšem z povzdálí sledoval a občas v debatě s jejím otcem probíral. Nepochopím, jak je možné u začínajících mladých triatlonistů zvednout takovým způsobem objemy a ještě vést tréninky formou kolektivního závodu snad v každém dni.
Pavlína podle toho také vypadala. Uštvaná, zničená, otrávená. Bez chuti a nálady do tréninku a jen její vůle a cílevědomost ji u sportu, který si vybrala, udržovaly.
Po prvním roce už toho měla plné zuby a postupem času jsme proto průběžně spolu začali tréninky upravovat. Zejména ty běžecké pak v dalším roce už přecházely přímo pode mě. Byla to asi jediná rozumná cesta.
A začínali jsme jinak. Postupně srovnali zátěž, aby byla efektivní a tělo aspoň nějak stačilo regenerovat. K tomu ovšem naštěstí Pavlína dostala rozum a pochopila, že to tak dál nejde. Sama si vybírala, co odtrénuje v kolektivu a snažila se co nejvíc zátěže absolvovat sama. A začalo jí to jít hned všechno o moc líp.
Díky všestrannému objemu se Pavlíně rozvíjela daleko lépe i běžecká vytrvalost a začala se průběžně prosazovat také na různých atletických závodech.
A pořád šla nahoru.
Předposlední rok přípravy na gymnáziu jsem už v podstatě řídil tak trochu já. Tedy připravoval jsem běžecké tréninkové plány a do nich si pak Pavlína vkládala kolo a plavání tak, aby to mělo smysl. A najednou to šlo. Sice asi měla problémy s trenéry, ale to už po zkušenostech v triatlonu a dění kolem něho naučila hodit za hlavu.
Občas s námi vyjela i na nějaké závody do vrchu a já viděl, jak jí to i díky tomu, že byla také dobrá na kole, šlo.
„Příští rok je kvalifikace na ME do vrchu na Lysé hoře a na MS pak u Nového Města na Moravě, co kdybys to zkusila. Upravíme na to trochu přípravu.“ řekl jsem jí po jednom z těch povedených závodů.
„Možná by to šlo. Uvidím, jak to bude vycházet v termínech dohromady s triatlonovou sezónou,“ zamyslela se tenkrát, ale vrtalo jí to v hlavě, protože se pak ozvala, že to zkusí.
Vcelku se podařilo i něco dotrénovat podle mých představ v běžecké přípravě a Pavlínina forma šla výborně nahoru. Sice se jí občas něco nepovedlo, to spíš díky nesmyslům, které musela plnit kvůli reprezentaci v triatlonu, ale zaběhnuté osobní rekordy na extralize družstev v atletice dávaly tušit, že jsme na správné cestě.
Tak jsme vyrazili na Lysou horu.
Déšť, mlha, hnus, psa by do toho nevyhnal a k tomu nesmírně náročná trať, protože juniorky běžely jen tu závěrečnou zkrácenou pasáž pod vrcholem.
„Mně to nevadí,“ hlásila na startu, „čím hůř, tím lépe mi to půjde.“
A měla pravdu. Když se před cílem vynořila z mlhy na třetím místě, bylo jasné, že se nominovala na mistrovství Evropy do vrchu, které se běželo na Madeiře.
Povedlo se nám dobře vyladit formu, poněvadž to vzápětí potvrdila také na nominačním závodě v triatlonu, kde se též probojovala do Ženevy na mistrovství Evropy.
A měla to pěkně našlapané. Ale po pořádku.
S atletickou reprezentací odletěla v pohodě a klidu na Madeiru a parádní atmosféru ve skvělé partě tam potvrdila i Pavlína výborným výkonem. Družstvo juniorek, jehož byla členem, vybojovalo stříbrné medaile. Fantastický úspěch v disciplíně, kde by se to ani nedalo čekat. Navíc jí to tam náramně běželo a byla z toho všeho dění kolem reprezentace ohromně nadšená.
„To je obrovský rozdíl proti triatlonu. Běžci jsou úplně jiná parta a na nikoho se nijak netlačí. Mám ze závodu i z celého pobytu úžasné zážitky,“ napsala mi do emailu.
Víc se komunikovat nedalo, protože jakmile přiletěla, převezla ji její maminka do Plzně a hned odtud odjeli s triatlonovou reprezentací do Ženevy.
A odtud už pak přicházely úplně jiné zprávy.
Tam se v atmosféře napětí a chybných kroků v posledním týdnu před startem se prostě všechno sesypalo. Formu neprodala, závody se moc nepovedl, ale je potřeba říct, že všem. Až na nepatrnou výjimku v dospělých ženách. Vedení triatlonu je tam asi totálně psychicky odrovnalo.
„Jsem z toho pořádně otrávená,“ řekla mi po návratu, „nic mi tam nešlo.“
Ovšem vzápětí potvrdila formu na triatlonových vrcholech doma, takže chyby byla asi opravdu jinde.
Všestranná příprava se u ní začíná projevovat postupným zvedáním výkonnosti až do takové úrovně, o níž jsem v jejích běžeckých začátcích pochyboval.
Což je ovšem dobře a doufám, že se nám bude dařit v tom i nadále pokračovat.
Svým poctivým přístupem si Pavlína rozhodně zaslouží co možná nejlepší výsledky.
Je vidět, že na to má.
A hlavně, má všechno před sebou.
Autor: Zdeněk Smutný
27.10.2015