Dospívání. Šťastná to léta.
Včera jsem se vrátil ve vzpomínkách do dětství. Možná vám budu připadat jako cvok, či důchodce nad hrobem, ale nedá mi to trošku vzpomenout i na ta nádherná léta dospívání. A nepřipomenout také následky, které z událostí té doby pak časem vyplynuly.
V druhé polovině šedesátých let minulého století se v naší zemi v širším měřítku opět rozjela činnost Junáka. V mé rodné obci žili bývalí známí a musím podotknout i výborní skauti a ti založili pro svoje syny a další zájemce u nás ve vsi pobočku této světově velmi věhlasné a nesmírně populární organizace.
Samozřejmě jsem ovlivněn Foglarem a další dobovou literaturou neváhal a přihlásil se mezi prvními. Zažívali jsme nádherné chvíle jak na výletech, tak na schůzkách v klubovně, kterou jsme si sami postavili z právě bourané slepičárny. Byla perfektně vybavená i s krbem a i s veškerým možným, tehdy dosažitelným tábornickým vybavením. To jsme tam skladovali a pak používali na neuvěřitelně dobrodružné a dodnes ničím v mém životě nepřekonané tábory. Měli jsme vlastní kemp v Nemojanech, ale jezdili jsme také společně s vyškovskými skauty do jejich sídla nedaleko Protivanova.
Jeden z našich vedoucích pracoval tehdy ve skladu armády. Proto jsme měli z jejich vyřazených věcí doslova všechno možné. A taky jsme si to užívali. Ale hlavně jsme se naučili hodně docela dost důležitých věcí, nejen pro přežití v přírodě, ale i pro další život. Velmi mě bavilo, že jsme pořád v něčem soutěžili, což bylo to pravé pro moji povahu. Tím pádem jsem měl svůj veškerý volný čas dokonale rozvrhnutý mezi mé kamarády, partu kluků, tréninky a skauty. Škola mě nikdy moc nezajímala a učit jsem se naštěstí vůbec nemusel.
A právě v Junáku jsem potkal Vencu i s jeho mladším bratrem Jindrou a bylo to věru osudové setkání.
Oba byli zapřisáhlí skauti, vedl je k tomu od raného dětství jejich otec, který patřil k zakladatelům organizace na vesnici. Dali jsme se velmi rychle dohromady a vytvořilo se mezi námi zvláštní pouto. Dost jiné než má tradiční sportovní kamarádství. Vydrželo nám to pak dlouhé roky.
Po zakázání Junáka naše nádherná klubovna připadla nejdřív Pionýru a pak SSM, jehož členové ji při jednom ze svých dýchánků spálili na uhel. Ale to už bylo bez nás.
Když jsem se vracel vždy v pátek z internátu ze střední školy v Hranicích, tak moje první cesta vedla za Vencou a Jindrou: „Tak co máte za nové desky,“ prohlížel jsem pokaždé elpíčka a chystal si je přehrát. Byli jsme v letech, kdy nás už zajímaly jiné věci, hlavně tedy je a tak se u nich v pokoji pořád poslouchala muzika. Vencovi zasvítily oči a vytáhl nové Zepelliny. Robert Plant byl jeho velký vzor. Upravoval si podle něj i vlasy.
Oba dva bratři byli velmi vysocí a štíhlí a celkem dost talentovaní pro vytrvalostní disciplíny, ale nějak nebylo možné je k něčemu dokopat, přestože jsme se občas spolu velmi dobře proběhli. Zejména poté, co jsme se kolem druhé nebo třetí ráno vraceli odněkud z větší dálky z nějaké diskotéky nebo vesnické zábavy. Chvíli jsme v noci pořvávali do polí Internacionálu jako svůj protest proti společnosti. Pak někdo začal spěchat, většinou já, a zvrhlo se to v divoký běh, sice v riflích, ale v keckách, neboť to byla tenkrát taková móda a docela nám to šlo. A byl to fakt dobrý trénink. Auto jsme neměli a tak se všude chodilo pěšky. A že to byla za víkend ale pořádná porce kilometrů. Dokonce jsem si je ve škole pokaždé nahlásil a dostal od profesora češtiny, zarputilého turisty, odznak 100 jarních km.
Ovšem někdy jsme vraceli v době, kdy už šly ženské ráno poklízet do kravína, mezi nimi i moje maminka a to jsme pak již raději potichoučku plížili jako za starých dobrých časů mezi skauty domů tak, aby nás nikdo neviděl. Přece jen jsme nestáli o nějakou nálepku divokých nočních tuláků.
Venca nakonec na vojně krátkou dobu běhal, neboť tam na nějaké prohlídce, při které se zkoušel objem plic, vyhodil šestilitrový válec z nádoby, do níž se foukalo a tak se zjišťovala plicní kapacita. Tělovýchovný náčelník přišel s tím, že mu běhání musí jít, když má takové plíce a bylo to. Mezi vojáky se v té době o rozkazech nediskutovalo. Musel poslechnout, trénovat a také závodit v armádních přeborech.
Zato Jindra se držel spíš kola a při jeho 195 centimetrech výšky na něm vypadal opravdu zajímavě, ale šlapalo mu to velmi dobře. Ale to jsem trochu přeskočil čas a tak se ještě vrátím do našeho divokého dospívání.
V té předvojenské době si totiž naplno oba užívali pátky, soboty a později i nedělní odpoledne s diskotékami. Byli jsme všude, kde se tehdy bavila mládež. Už ve dveřích u něj doma při mé páteční návštěvě mě po kontrole nových desek Vašek pravidelně vítal slovy: „Tak tady vyrazíme hned dnes,“ a informoval mě, kam že se to chystá jít. „Tedy doufám, že nemáš zítra závody,“ podotkl snad pokaždé, protože věděl, že v tom případě nikam nejdu. A vzápětí hned pokračoval: „V sobotu je pak zábava v sousední vesnici a v neděli už odpoledne razíme zase na naši tradiční diskotéku.“ Jen jsem se usmíval. On věděl, že jezdím na intr až v pondělí ráno a tak bylo jasné, že mu to projde a že se většinou přidám. I když jsem z duše nenáviděl zakouřené sály s přiopilými tanečníky uprostřed, kteří se tam snažili vesměs nějakým neskonale trapným způsobem sbalit holky. Tomu jsem se pokaždé smál a měl v tom vždy obrovskou výhodu, ale to je jiná věc a sem to nepatří.
Tímto způsobem jsme prošustrovali část volného času v našich studijních letech a poté zmizeli postupně po roce za sebou na vojně.
Po návratu ze služby vlasti jsme se sešli u Vency doma a jemu již zářily oči dopředu. Věděl podle sebe, že budeme já i jeho bratr po těch dvou protrpěných letech jako utržení z řetězu. On už byl totiž rok doma a měl jasnou představu, jak se musíme vyřádit. „A ty s námi nebudeš chodit na všechny akce?“ divil se, když jsem to rezolutně odmítl. „Diskotéky jsou i ve středu,“ lákal mě. „Letos absolvuji tvrdou přípravu na sezónu a tím pádem si už nemůžu dovolit to co dřív. Když to půjde, občas s vámi někam vyrazím, ale jinak se mnou moc nepočítej,“ vyhnul jsem se hned od počátku strhujícímu víru nikdy nekončících mejdanů. Hlavně je oba ovšem mrzelo to, že jsem měl tou dobou již auto a mohli se tak se mnou všude lépe dostat. Už si nikdo nevzpomněl na naše běžecké návraty ze zábav před pár roky. Po vojně značně zpohodlněli. Přes moje sportovní aktivity jsem ovšem i tak s Vaškem a s Jindrou trávil dost času. Ostatní bývalí kamarádi z vesnice už většinou natrvalo zakořenili v místní hospodě a nikam jinam nechodili, či se případně odstěhovali.
Tuším, že to bylo tenkrát po nějaké sobotní zábavě. Trochu jsme se tam poznali s jednou dost zajímavou dívkou ze sousední, ale dost vzdálené obce a tak jsem ji nalákal hned další neděli na poslech hudby. Měla něco do sebe, aspoň mi to tak původně připadalo. Auto jsem měl v servisu a tak jsme šli pěšky. Já nejdřív pro ni a pak s ní k Vencovi. To jsem měl už 12 km v nohách. Až potom jsem zjistil, že ona prostě není ta, o kterou bych se měl víc zajímat. Tulila se tam hodně k Vaškovi a on byl rád, tak jsem toho využil: „Nechceš jí doprovodit domů, já musím dnes jít ještě na noční,“ vymlouval jsem se z pro mě už zbytečné cesty. Věděl, že pracuji jako mistr v nedalekém nábytkářské fabrice a proto se nedivil. Jeli jsme tenkrát pořád na tři směny. Jen mu zase zasvítily oči a přikývl. A to byl konec Roberta Planta.
Venca se bezhlavě zamiloval a za nějaký měsíc se musel ženit. Žádné toulání po okolních dýcháncích, ale tvrdý život s dítětem, zanedlouho pak s dalším a hlavně stavba družstevního bytu, to všechno mu vzalo elán, avšak nasměrovalo ho to podle mě asi na správnou životní cestu.
Vašek byl náhle trochu z ruky a měl najednou jiné povinnosti, ale Jindra se držel pořád kolem mě. Nakonec jsme se stali docela nerozlučnou dvojící po celý následující rok pro chvíle, kdy jsem nebyl na tréninku nebo na závodech. Došlo to tak daleko, že mi šel i za svědka na mé svatbě a zanedlouho i já jemu.
Život je pak oba rozevlál po okolních vsích a naše nové rodiny, tím i další závazky a taky moje trenérské působení, nás roztrhlo. Nebyl téměř žádný čas na setkání a vzpomínání.
Letěly roky a naše děti rostly.
Pak mě náhle zastihla šokující zpráva, po níž by se ve mně krve nedořezal.
Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit, ale realita byla jiná. Strašná. Ta nejhorší možná.
Venca se doma oběsil.
Prý kvůli té holce, co jsem k nim jednou přivedl a on si ji pak vzal za ženu.
Nevím, co na tom tehdy bylo pravdy a doteď to radši vědět nechci, ale tenkrát bych se nejraději vůbec neviděl.
Co já jsem to vlastně byl za kamaráda, když jsem možná nepřímo zavinil jeho smrt.
Budu si to vyčítat celý život.
Autor: Zdeněk Smutný
26.3.2014