Spadnout do bahna je jednoduché. Dostat se ven nemožné
V divoké době v devadesátých letech se dalo lehce spálit. A klidně přijít i o život. Ti, co tahali za nitky, na nic nehleděli. Ani tehdy a bohužel ani teď. Lepší je vyhnout se jim i jejich produktům hodně velkým obloukem.
Po letech trápení na dráze, kdy likvidace achilovek úponů a kloubů v honbě za desetinkami vteřin, o které jsem se snažil srazit osobní rekord na 800 metrů, dostoupila takového vrcholu, že se nedalo pořádně přes špičku už ani odrazit, jsem se rozhodl již jen klusat.
Přesto mi to nedalo. To když jsem zjistil, že vytrvalost mi není až tak neznámá a rozhodně to není můj osobní a zapřisáhlý nepřítel, jak jsem si mnoho let při půlkařském tréninku myslel, vyrazil jsem, sice věkem už starý kozák, ale zkušenostmi vyjukaný zajíc na silniční závody.
Kupodivu mi trénink na silnicích nedělal takové zdravotní potíže jako škvárová a tartanová dráha. Nic jsem si od těchto sportovních akcí nesliboval, ale měl jsem pořád potřebu si něco zkoušet a testovat.
Nikam daleko jsem se nevydal. Koneckonců už i tehdy v běžeckém pravěku silničních běhů právě Morava znamenala úsvit nových věků této široce se rozvíjející sportovní disciplíny.
Vybavený, jak jsem byl naučený z dráhových soutěží, jsem, mírně vyděšený, sledoval ten cvrkot při rozcvičování a jen těžce se proplétal davem běžců. Ano, tehdy byly opravdu na závodech jiné počty závodníků. A jakých. O tom se mi na dráze ani nesnilo.
„Pojď s námi a nestůj tady jak dřevo“, zazvonilo mi v uších ze slov od podél mě klusajících tří běžců: „ Stejně tu zavazíš a tak se ani pořádně nerozcvičíš.“
Otočil jsem se za nimi a roztřepaly se mi kolena. Jejich uvolněný běh, vyhoněný mnoha stovkami měsíčně odběhaných kilometrů, mi učaroval. Přidal jsem se k nim a mlčky s úžasem sledoval, jak se jim neuvěřitelně pružně posouvají svaly na nohou a naprosto samozřejmě, v téměř úplné dokonalosti, ženou celé jejich tělo směrem vpřed.
„Co tady mezi takovými borci vůbec dělám. To bude ostuda“, šrotovalo mi v hlavě.
Jeden z nich, ten nejmenší a nejpružnější se ke mně otočil: „ Ty jsi tady poprvé co?“
Jen jsem němě přikývl a on, nečekaje na odpověď, ihned pokračoval: „S tím si nelam hlavu, my taky kdysi začínali a po pár závodech ti to už nepřijde a zjistíš, že je tu správná parta chlapů. Já jsem Tom.“ Podával mi v běhu ruku. Představili se i ostatní. Až pak mi to došlo. To je ta slavná moravská maratónská sestava. Najednou jsem zjistil, že ti, o nichž čtu ve výsledcích v novinách a v maratónu, jsou úplně normální kluci jako já. A navíc perfektní.
Tak začalo naše, ani ne tak přátelství, spíš něco jako běžecká známost, protože přece jen pocházeli z jiného koutu moravské země, ale viděli jsme se pak velmi často.
Stal jsem se totiž rychle pravidelným účastníkem, stejně jako oni, všech okolních silničních i přespolních běhů a proto jsme se poznávali čím dál víc.
Oni byli tehdy na vrcholu. Jejich tehdejší maratónské časy by v současné době patřily k těm nejlepším u nás. Přesto ještě nepatřili do naší úzké elitní špičky maratónců, ale byli za ní v těsném závěsu. Tenkrát se běhalo v naší zemi hodně dobře a o dost rychleji než dnes a nikdo se nad tím moc nepozastavoval. Byla jiná doba. Většině slušných lidí u nás nic jiného nezbývalo než se realizovat v životě, buď na chalupě či v běhu, pokud si nechtěli pokřivit charakter.
Jezdili jsme spolu hlavně po závodech a tak nás zastihla i sametová revoluce.
Přišly nové možnosti. Ve všem. Nejen v cestování, ale i v běhu a účasti na závodech v zahraničí. Docela rádi jsme si to vyzkoušeli. Ale i oni se v tom čase rozdělili. Slavný vytrvalecký tým přestal existovat. Přišla totiž další životní příležitost, kterou nová doba sebou přinesla. U nás tehdy ještě ne moc známá, ale ve světě hodně obehraná a profláklá písnička. Dalo se rychle zbohatnout a vydělat velké peníze na podvodech na našich důvěřivých českých lidech.
Tom se na to také vrhl. On ani sám asi nevěděl, do čeho se namočil. Možná si to vůbec nespočítal. Zřejmě mu v tu chvíli přestal v hlavě fungovat zdravý selský rozum. Třeba tomu i věřil.
Nevím. Zapletl se do finančních machinací až po hlavu, ale myslím, že byl spíš bílým koněm. Když došlo na lámání chleba, byli ti, co ho do toho nalákali, už někde vychechtaní na Bahamách a on to schytával ze všech stan. Zoufalý a nešťastný zkoušel sehnat, co se kde dalo a zabředával víc a víc do neuvěřitelně drsného bludného kruhu praní špinavých peněz.
Nebylo z něj cesty ven. Zbyla mu jediná šance na záchranu života. Vězení. Nastoupil.
Jenže i tam jej dostihla neviditelná ruka zákona podsvětí. Bohužel. Nevím, jestli to bylo oko za oko nebo zub za zub. Patrně toho i moc věděl. Ani nechci znát žádné podrobnosti. Mohl bych na to taky doplatit.
Vím jen, že už ho nikdy neuvidím ladně letět po silnici s kamarádským úsměvem v ďábelském maratónském tempu.
Možná tomu všemu chtěl utéct. Nepovedlo se mu to. Ani jeho vytrvalost na to nestačila.
Už to má za sebou.
Autor: Zdeněk Smutný
12.3.2014