Současná pohádka, aneb jak český Honza k běhu přišel
Žádné bylo, nebylo. Bohužel je a bude. A asi čím dál víc a čím dál hůř. No, ale pořád se dějí zázraky. Tak se pohodlně usaďte a o jednom z nich si přečtěte. Možná vás bude inspirovat.
Honza neseděl za pecí a nečekal na maminčiny buchty, se kterými by vyrazil na vandr, ostatně jídlo měl, jako obvykle, nachystané v mikrovlnce, ale visel s vytřeštěnýma očima na obrazovce počítače a nervózně přeskakoval ze stránky na stránku. Nevěděl co se s ním děje. Cítil, že mu něco chybí. Nakonec byl ve věku, kdy už by mu opravdu něco chybět mělo, ale nechápal co. Na rodiče neměl čas, oni na něj ostatně také ne, spolužáci ho nezajímali a z notebooku mu nikdo neporadil. Jako na potvoru a on to pro něj byl největší kamarád.
Najednou klikl na seznamky a při pročítání záplavy nabídek se mu rozjasnilo v hlavě.
„To je ono, chybí mi holka, ale co s tím. Něco si vyberu a zkusím to. Můj přítel a průvodce virtuální světem mi zajisté, jako pokaždé, pomůže,“ spoléhal na to, že ho nikdy nezklamal a pohladil klávesnici. Jak by také mohl. Věnoval mu celý svůj dosavadní krátký život. Okolní ruch ani pořádně neznal, ze školy utíkal rychle do svého světa a nic jiného ho ani nebavilo.
Nevadila mu jeho shrbená postava, brýle na očích, těkavý pohled a cukání ruky, ve které cítil pořád rukojeť myši.
Projížděl nabídky a najednou se mu zrak zastavil u zajímavého inzerátu. Byl to jeho pravý opak, ale ty se, jak známo, přitahují. Neodolal. V cuku letu té sportující dívence odepsal.
Odpověď nepřišla hned, ale až k večeru, zatímco on si netrpělivě kousal nehty.
„ Jak může, proboha, někdo tak dlouho vydržet bez počítače,“ nechápal.
Po pár dnech slibně rozjeté éterové konverzace přišla její fotka. Byla nádherná. Jen lehce přioděná, běžela po tartanovém oválu, tak sama, osamělá, až se mu nad tím srdce rozbušilo. To mu ostatně málem vyskočilo z hrudi, když se jen tak večer, aby ho nikdo neviděl, zkusil jít poprvé proběhnout do parku. Po pár metrech málem zkolaboval.
„Tak to nepůjde hned,“ došlo mu. A když se prohlížel v zrcadle, pochopil, že jí nemůže poslat svoji fotku. Už by se odpovědi určitě nedočkal. Kamarád počítač zase pomohl. S jeho přispěním objevil někde nádherného borce, běžícího před davem šílenců po startu jakéhosi obrovského závodu.
Neváhal a poslal za sebe náhradu. Ale nedalo mu to a zkoušel to s běháním dál. Utrpení se zmenšovalo a pomalu zvládal prodlužovat i odběhnutou vzdálenost. Tedy nebyl to nějaký divoký fofr, ale už se tomu nemuselo říkat zrychlený přesun na trati jednoho kilometru.
Konečně, tak nějak možná spíš omylem, zabloudil k místnímu atletickému stadiónu a světe div se, ona tam byla. Krásná neznámá z počítače, pocházela z jeho města. Se zatajeným dechem, rozpáleným zrakem a divoce bušícím srdcem, to nebylo po tréninku, ale po něčem jiném, co ještě nikdy nepoznal, ji sledoval.
Pak si všiml, že poslouchá rady opodál stojícího muže se stopkami v ruce. Když se znovu rozběhla, ba přímo rozletěla po ovále, zahanbeně sklopil zrak a odplížil se kolem okrasných křovisek, co lemovaly stadion, pomalu domů.
Najednou mu byl přítel, až dosud s vše říkajícími informacemi, na nic. Neměl stání. Oblékl si sportovní věci, které si už také pořídil a s obrovskou vervou vyrazil. Málem při tom umřel, ale svoji trasu uběhl v rekordním čase. Však se také z toho zbytek dne mátořil ve vaně. A tam mu to došlo: „Tak to dál nepůjde. To nemá smysl. Stavím se na hřišti a zkusím se tam domluvit na trénování. Hlavně s tím chlápkem, co dirigoval moji krásku. Třeba jí tak budu blíž,“ ťuklo ho nakonec, když upadal večer v posteli do sladkého bezvědomí ne nepodobnému předsmrtelnému komatu. Nezlákala ho už ani blikající obrazovka. Na druhý den netrpělivě vyrazil. Klidně, navíc s úsměvem a povzbudivým slovem, ho tam přijali. A tak se k nim, se značným respektem, ale přesto rád, přidal. Hlavně, že mohl držet poblíž své virtuální lásky, náhle tak neuvěřitelně zhmotnělé. Hned poznal, že je někdo. Byla ve skupině kolem jejich trenéra uznávaná. Tiše jen přihlížel. Když na něj Monika, tak se jmenovala, občas promluvila, jen se začervenal a něco nejapného odpověděl. Nikdy neoplýval nějakou velkou slovní zásobou. Kde by ji také měl vzít. Z počítače? To těžko. Knížku v životě nepřečetl.
Ale bojoval, učil se, chodil pravidelně na tréninky a tam zamilovaně sledoval, jak se ona snaží a ostatní též. Tak se vezl s nimi. Přál si být lepší, aby si ho víc všímala a proto si začal tajně ve volných dnech přidávat nějaké ty kilometry navíc.
Prošla první těžká zima. Změnila se mu postava. Zmužněl, zesílil a hlavně už jej všichni brali mezi sebe. Začal se totiž markantně zlepšovat. Už se ani nezalykal, když hovořil s Monikou, se kterou ovšem dál vedl čilou korespondenci přes ICQ.
S nikým to netáhla, a držela pořád partu. Jednou šli spolu domů z tréninku a tam se prozradila: „Mám hodně dobrého kamaráda. Sice přes počítač, ale známe se dobře. Snad se brzy potkáme.“
Cukl sebou. To by znamenalo konec. Jakmile se prozradí, bude zle. To věděl. Tak setkání oddaloval, seč jen mohl, vymlouval se při konverzaci s pomocí nooteboku na co to jen šlo. Ale přitom se sám snažil být Monice pořád nablízku a to nejen na stadionu. Hlavně, aby v něm nepoznala svého virtuálního přítele. Nevadilo mu ani, že ji střežil ostříží zrak trenéra, za kterého se vyklubal její otec, jak se záhy dozvěděl. Jen k ní platonicky vzhlížel jako ke své bohyni a stále se kolem ní potuloval. A také, jen tak mimochodem, běhal pořád lépe a lépe. Najednou ji nechával na tréninku za sebou, stejně jako ostatní. I trenér pokyvoval s uznáním hlavou, když nevěřícně sledoval stopky.
„Tak v sobotu jedeš konečně s námi,“ nařídil Honzovi nekompromisně. Lekl se. Zatím se úspěšně z účasti na závodech pokaždé vykroutil. Teď už to nešlo. Všichni se na něj dívali. I Monika a ta se zájmem, který mu lahodil. Přikývl. Nespal celou noc. Záchod splachoval snad nepřetržitě. A když přišel celý zelený na sraz, všichni se rozesmáli. Ona přišla k němu. Položila mu ruce kolem ramen a božsky se usmála: „ Z toho si nic nedělej, tak jsme vypadali poprvé snad všichni.“ Vděčně se na ni podíval. Potom uviděl kolem tu svou novou chápající partu, zasmál se také a rázem to z něj spadlo. Až do startu. Tam se najednou cítil jako někdo jiný. Nepoznával se. To snad není ani on. Kde se to v něm bere. Po výstřelu se rval se všemi jako o život a soupeři mu pomalu přestávali stačit. Proběhl cílem, nikým neohrožován, první a ten nádherný pocit, co mu klokotal celým tělem, ještě umocnila Monika. Přilétla za ním a vlepila mu pro něj úžasnou pusu. Zůstal v tom okamžiku stát v údivu s otevřenými ústy, kdyby nemusel funět po svém výkonu jako kovářské měchy, snad by ani nedýchal, jaké ho náhle zaplavilo nové, dosud nepoznané štěstí.
Pak to šlo ráz na ráz. Závody střídaly závody a on se lepšil a lepšil. Tak ubíhal i čas. Měsíce, ba i roky se valily dál a dál. Dřina střídala dřinu a na počítač, který se na něj vyčítavě na stolku díval, když se svalil napůl mrtvý do postele, už neměl ani náladu.
Z Moniky se stala jeho největší kamarádka, ale pořád tomu něco chybělo. A tak makal dál. A psal si s ní také dál. Všechno se pomalu měnilo. Už nebyl chudák poslední v partě, ale největší zářivá hvězda klubu. I novináři se občas objevili a nějaká ta fotka proběhla tiskem. Nakonec i rozhovor pro běžecký časopis musel poskytnout. Ale stále to nebylo ono. Až to přišlo. Na Mistrovství republiky jel jako jeden z tajných favoritů. Ona s ním.
Viděl její tvář před sebou. Cítil oči v zádech. Věděl, že běží jen pro ni a letěl jako ještě nikdy. Vyhrál. A ve skvělém čase. Otevíral mu dveře do světa, ale to ho v té chvíli nezajímalo.
Pátral po ní. Náhle ji spatřil, jak k němu běží s roztaženýma rukama a s nesmírně šťastným výrazem ve tváři a také v očích. Zahlédl tam něco nového, čeho si u ní ještě nikdy nevšiml. Teplou naději. Objala ho a políbila. Jinak než obvykle. S údivem na ni pohlédl a srdce mu zaplesalo. Že by snad přece? Opětoval polibek a natahoval ho, jak to šlo. Schoulila se na jeho hruď a zamilovaně na něj pohlížela. Rozhodl se:
„Víš, já jsem ten tvůj virtuální kamarád z počítače.“ Lehce mu překryla dlaní ústa:
„Já už to dávno vím, to se nedalo nepoznat.“
Udiveně se kolem sebe rozhlédl. Celá parta se smála a tak ji už bez ostychu stiskl do náruče a dlouze políbil.
Autor: Zdeněk Smutný
24. 9. 2014