Na vojenské roky se po čase vzpomíná jen v dobrém
Teď už to nikdo z mladých hochů ani nezná. Ale pro nás byla vojna hroznou představou. Ztracené dva roky života. Tak se každý snažil nějak z toho vybruslit. Já přes sport a značně jsem si to idealizoval. Po čase ovšem špatné vzpomínky vyblednou a zůstanou jen zážitky, při kterých si s úsměvem připomenu léta mého mládí.
V průběhu studia na střední škole jsem se věnoval atletice spíš na severu Moravy a tak jsem své rodné okolí za ty čtyři roky neměl ani pořádně zmapováno. Moc kluků z místních atletických oddílů a hlavně běžců, jsem neznal. Jenže pak přišel návrat do reálného života. Moje námluvy s FTVS na Karlově univerzitě nevyšly podle mých představ. Asi bych se tam i dostal. Jenže já dělal za prvé přijímačky na vojenský obor a za druhé se mi v té době nějak nechtělo po maturitě studovat dál. Tehdy nebylo ani proč. A být vojákem z povolání, to už vůbec ne. Tak jsem to tam ukončil s tím, že o studium ztrácím zájem a uvolním místo těm, kteří se na to třesou. Viděl jsem se stejně už někde v Dukle na vojně, kde se budu v poklidu připravovat na vrcholné atletické výkony.
Jenže realita byla jiná. Vojáci na mě nějak zapomněli a já musel nastoupit do práce. Tak jsem začal závodit doma a potkal se s partou kluků kolem trenéra Milana Žižlavského, mezi kterými byl i Rosťa. Za ten rok, který jsem čekal na nástup na vojnu, jsme se docela sblížili a něco spolu odběhali. Byl už tenkrát o třídu lepší než já. A také o rok mladší. Patnáctistovka za čtyři minuty a půlka za 1:56, k tomu jsem se zatím jen přibližoval.
Byla to krásná doba a uběhla jak voda. V září jsme se sešli na posledním kole soutěže družstev a už z dálky jsem na něj mával povolávacím rozkazem: „Kam to máš. Já do Rudé hvězdy,“ hrdě jsem ukazoval černé na bílém můj sen. „Já také,“ smál se: „Takže zase spolu, to bude teda věc.“
V Praze byla skutečnost ovšem hned jiná. Odlifrovali nás na přijímač do Olomouce a odtud pak už přímo do místa našeho dvouletého tréninkového kempu, do Pardubic.
Po šokujícím zážitku z prvního měsíce vojenského výcviku jsme se pomalu začali stabilizovat a zjišťovali, že to nebude žádná vrcholová příprava a už teprve ne žádný med. Pomalu, v rámci podmínek a možností jsme se zapracovali do nějakého režimu a začali trénovat. Pořád lepší než nic. Nakonec jsme mohli každý den z útvaru na trénink na stadion a měli na rozdíl od normálních záklaďáků pokoj. A v sobotu občas na závody. Mazáci nám těžce ztrpčovali život. Nemohli ustát to, že máme pořád vycházky a jsme stále venku z kasáren. Vrcholem bylo, když jsme jeli na mítink do družebních Drážďan. Museli jsme tam v civilu a s pasy. Tak jsme si to náležitě vychutnali a producírovali se před odjezdem po buzerplacu v riflích až mázám tekly sliny vzteky.
Parta atletů na pokoji byla výborná. Všichni měli zájem trénovat a tak jsme do toho šlapali, jak to šlo. A některým se dařilo. Mně ale ne. Měl jsem pořád problémy s achilovkami.
Tak jsem aspoň držel basu a dohlížel, jako zarputilý nealkoholik na to, aby se pravidelná oslava osobních rekordů v v centru Pardubic obešla bez následků. Tedy, mým úkolem bylo všechny dostrkat včas za bránu kasáren a nechat odškrtat příchod. Pak už to byla jejich věc. Také jeden ze sprinterů měl v tréninkovém deníku napsáno k památnému sobotnímu dni, kdy kluci slavili řadu osobáků: „Těžký noční fartlek. Tři dny nutný odpočinek.“ To nám tehdy ujel poslední trolejbus a já je hnal za ním celé ty tři kilometry až ke krematoriu, kde kousek vedle bylo sídlo našeho přechodného bydliště. Tam se dali trochu dohromady, aby prošli přes bránu bez úhony a pak zalehli na palandy. V noci mě vzbudil nějaký vyděšený křik: „Co děláš! Odveďte ho někam. Nejlíp na záchod, než to udělá na mě.“ To Rosťa jako správný moravák a milovník vína ho měl v sobě trochu víc a potřeboval na malou stranu. Jenže sice správně seskočil z patra, ale dál už nešel a měl v úmyslu vypustit náplň močového měchýře na pod ním spícího spolubojovníka. To mu pak zůstalo přišité po zbytek vojny.
Také jsme se tam později, až se zklidnila situace s mazáky, potřebovali nějak zabavit a zabít čas. Jenže nebyla ta správná motivace. Dostal jsem skvělý nápad. Navrhl jsem veliteli útvaru, u něhož jsem seděl v kanceláři a zvedal telefony, zda bychom nemohli pořádat nějaké sportovní akce pro vojáky v kasárnách s tím, že za odměnu bude pro vítěze vždy opušťák. Ten to přivítal s nadšením. Celkem jsem se s ním za tu dobu spřátelil. Taky jsem mu pak organizoval oslavu jeho padesátin v jídelně útvaru. Tehdy tam mimo mě nebyla střízlivá ani myš. Dostal jsem tam od něj trest. Nepovolené vycházky. Přikolébal se totiž již ve značně podroušeném stavu ke mně a podával mi frťana: „Připij si se mnou!“ nutil mě. „Já myslím, že jak zacházíte se svým zdravím, je vaše věc, ale já si své ničit nebudu. Promiňte,“ odvětil jsem slušně a odkráčel po své práci, neboť jsem právě odnášel nedopité láhve toho nejlepšího alkoholu klukům, co čekali pod okny. Slavilo se totiž i v mužstvu. Proč ne, když měli příležitost a ještě k tomu zadarmo. Kdyby tenkrát nastala nějaká bojová pohotovost, tak jsem fakt mohl zvedat závoru jen já. Velitel se tam na mě naštval, že s ním nechci pít a udělil mi hned veřejně 7 dní NV. Pak na to zapomněl. Když jsem mu to pak v kanceláři připomněl, tak se jen nevěřícně smál a poslal mě v 10 hodin do nejbližšího obchodu pro rum. Až po té době se v oněch letech v Pardubicích směl prodávat alkohol. Prý aby si spravil náladu. Tu pak držel zbytek roku až do Silvestra.
Připravil jsem po naší dohodě se šéfem těch vojáků soutěže a zbláznil všechno osazenstvo. Dostat se domů, to byla motivace i pro nejtvrdší jádro mazáků. Získal jsem si docela respekt. Rosťa ovládal skvěle stolní tenis. To byl první turnaj. Nesmělo to být podezřelé, že si to děláme jen pro sebe. Tak jsme poskládali družstva i z ostatních kluků a válčilo se. Jen ne se zbraněmi, ale na sportovních kolbištích. Tenis, volejbal, malá kopaná, prostě co mě a nás atlety napadlo. Jen jsme vynechali pro jistotu běžecké závody. Ne že bychom nechtěli, ale v posádce s námi byl i jeden pastevec odněkud ze slovenských Tater. V osobní kartě, protože i ty jsem měl já na starosti ve své pracovní náplni, měl napsáno: „Vie se iba podpísať. Pozor, dobre zarába s nožom!“ No a ten borec se šel párkrát s námi proběhnout a těžce nás všechny bez tréninku rozdrtil. Tak jsme běh takticky vyřadili ze soutěží, abychom se nezesměšnili. Také by nakonec mohl náčelník útvaru začít pochybovat o tom, co tam přechovává za atlety, když je smete nějaký pasák ovcí.
Rosťa byl vůbec exot. Jezdili jsme domů, jak to šlo. Každá akce nám byla dobrá. Všechny dálkové pochody v okolí. Velká cena Brna, závody, těch bylo tenkrát dost pomálu, prostě co se dalo využít. Velitel všechny sportovní akce uznával a vedení Rudé hvězdy nás posílalo závodit, kam jsme si zamanuli. No a Rostík, aby si tu vojnu trochu ulehčil, tak si vesnici nedaleko svého bydliště narazil holku.
Já na vojně pokračoval ve své literární činnosti a občas jsem klukům něco přečetl. Tenkrát tam někoho napadlo: „ Budeš nám psát dopisy pro holky.“ „Klidně,“ smál jsem se: „Ne, že mě pak za to budete pronásledovat.“ A u Rostíka k tomu došlo. Jeho ženská si vymyslela tradiční babskou lest. Přišel jednou, celý zelený, za mnou: „Tady máš ty tvoje dopisy. Ty jsi mi ji tak krásně oblbl. Tak já toho u nás využil a teď se musím ženit. Právě mi napsala, že je těhotná.“ Podařilo se nám bleskurychle vymyslet nějakou sportovní akci poblíž našeho bydliště a jel za ní okamžitě domů. Večer v neděli, když jsme se vraceli, už na mě zdálky křičel a vesele mával: „Ta bestie si to vymyslela. Chtěla se vdávat. Tak jsem to taky s ní okamžitě skončil,“ a s úlevou a takovým oddechnutím, že i lokomotiva se rozjela o poznání rychleji, se uvelebil na sedadlo vedle mě.
Tak jsme nějak protloukali ty dva roky prázdnin, kluci závodili o stošest. Já dělal trenéra dětí a křoví na tribuně. Nohy nesloužily. Jo a taky jsem tam měl politický průser a zákaz sportovní činnosti z tehdejšího vedení sportovního klubu na nějakou dobu. Na slavnostní akademii Rudé hvězdy k nějakému výročí zpívaly malinké, snad ještě ani ne školou povinné, děti ve sboru jakousi ruskou písničku. My atleti jsme tam seděli mezi těmi potentáty a já dost neprozřetelně nahlas pronesl: „To snad není pravda. Oni ještě neumí pořádně ani rodnou řeč a už se do nich rve ruština. Jak to u nás bude za pár let vypadat.“
Průšvih z toho byl pořádný. Náčelník útvaru si přede mnou soukromě poťukal na čelo:
„Ty vole, my to všichni víme, ale to nesmíš říkat nahlas. Víš, co tam sedělo kontrášů a to tam zpívaly jejich děcka. Každý se jich bojí a jen ty se zase předvedeš.“ Nechal to ustát a vyšumět a za trest jsem nesměl nějaký čas na stadion, ale trénovat mimo útvar jsem mohl, tam mě nějak „zapomněl“ vyškrtnout ze seznamu.
On vojákům ledacos zachránil. Taky prokurátora jednomu klukovi. V Holicích se jelo Mistrovství světa v motokrosu. No a onen náš kolega v zeleném nemeškal a ne že by si ten prapor stáhl a utekl, on na stožár vyšplhal a sebral americkou vlajku. Dole už na něj čekali.
Přivezla ho lítačka a pak na nástupu řval náš šéf jako pominutý: „Je vás tady pět a půl a uděláte průser v rámci OSN.“ Když se trochu vydýchal tak se pak zvědavě ještě zeptal: „ Můžeš mi říct, na co jsi ten prapor potřeboval?“ „Na trenky,“ poznamenal ten bodrý hoch. To už bylo i na náčelníka moc. Zavrávoral a utekl do kanceláře, kde vyžahl celou flašku myslivce. Poslal ho jen na 21 dní do basy a zachránil před vojenskou prokuraturou. Tam by skončil špatně. To se tehdy neodpouštělo.
Prostě to nějak uběhlo. Dvě léta. Byli jsme přátelé s Rosťou na život a na smrt a on najednou nejel domů. Dostal příležitost pokračovat ve velké atletice v centru jejího dění.
Já bohužel musel zpět do fabriky. Párkrát jsem se za ním stavil, spal u něj, když jsem jel na zimní halové závody až na druhý konec republiky a pak už nás naše životy rozdělily každého jinam. Tak daleko jsme moc často ani s mojí tréninkovou partou nejezdili. Jak to v životě chodívá, zapomněli jsme na sebe. Ztratili jsme i kontakt.
V posledních letech poněkud pečlivěji sleduji výsledkové listiny v mé kategorii a porovnávám své potencionální soupeře. A najednou, co to nevidím. Na čelních místech padesátníků se objevuje známé jméno.
Rosťa zase začal běhat. A dobře. Válcuje jednoho soupeře za druhým. Jako dřív, kdysi v našem mládí.
Tak se doufám snad zase někdy někde potkáme a zavzpomínáme na ty dávné doby.
Jen mi snad nenadá za to, co jsem tu na něj prásknul.
Mělo by to být promlčené.
Tedy snad.
Abych se mu spíš, než se sejít, nemusel vyhýbat.
Autor: Zdeněk Smutný
22.1.2014