Dobří přátelé jsou v této době největším štěstím
Doba je hnusná, lidé ještě horší, o koho se dá v životě mimo rodiny ještě opřít? Jen o přátele a těch je třeba si vážit. Jsem šťastný, že mi jich pár zůstalo.
Radek se k nám připojil v době, kdy už měl atletické začátky za sebou. Hlavně ho zajímala běžecká parta, která se kolem nás vytvořila. V období kdy s námi trénoval, měl smůlu na různá zranění a tak se spíš zaměřoval na jiné činnosti v kolektivu. Ne, že by nechtěl něco dokázat, ale prostě mu to zrovna tenkrát nevycházelo a tak pomáhal držet skupinu pohromadě jinak. Dotvářel neuvěřitelnou atmosféru jedinečných letních soustředění. Složil naši slavnou hymnu. Vytvořil vlajku. Hrál na kytaru a zpíval u večerních táboráků. Bez něj by to nebylo nikdy ono. Jeho veselý duch v žádném případě nedovolil ani náznak ponorkové nemoci. Stal se veřejným organizátorem veškeré legrace, která se prováděla kdekoliv a za každé, byť sebe napnutější situace. Uměl to nejdůležitější, na co já nikdy moc nestačil, šířil kolem sebe neustále dobrou náladu a dokázal nás všechny udržet v pohodě i při stresových okamžicích. Když si z někoho utahoval a to on dělal rád a skoro pořád, tak to prováděl tak chytře, že se nikoho přímo nedotkl a všichni to tak také brali. Naopak nikdy nezapomněl být sám centrem legrace, která se ho bezprostředně týkala nebo ho i sice v dobrém smyslu, přesto také někdy zesměšňovala. Zejména, když se ozval vysoký hlas jeho sestry, která na něj jako obvykle mile volala: „Šeredo, a co bude s tím a co tohle,“ tak jsme tušili, že se něco chystá. Ale musím konstatovat, že v naší tehdejší partě uměli přijímat legraci všichni i když se dělala na jejich úkor.
Rada se stal, jako budoucí učitel, i zpovědníkem některých kluků a v tom byl jeho přínos neocenitelný.
Jinak ale měl svou hlavu. Prostě přes některé jeho tréninkové názory, přestože jimi občas popíral i úplné základy atletiky, nejel vlak. Někdy bylo velmi těžké mu vysvětlit, že to co děláme je správné tak, jak to provádíme my a ne tak, jak si to představoval on.
Tak jako tak se nakonec pokaždé usmál a po chvíli prohodil: „ Já to stejně udělám podle sebe, mi se to líbí takhle.“ A taky to tak hned provedl a bylo vymalováno.
Určitě se dost často pořádně spálil nejen tréninkově, ale on prostě takový byl. Do party patřil se vším všudy, ale úplně kompletního, zejména závodního života se nezúčastňoval.
Byl sice všude s námi, ale spíš, abych tak řekl, něco jako takový těsný pozorovatel občas zkoušející se zapojit do tréninků i závodů. I jeho přístup k atletice nebyl tak fanatický jako u nás ostatních. Pořád mi tam něco trošku scházelo. V tomto si nás držel trochu na distanc, ale pokaždé upřímně a férově.
Já musím jen smutně konstatovat, že jako trenér jsem u něj naprosto selhal, protože pod mým vedením nic nezaběhl. Určitě se na tom podepsala i jeho častá zranění, ale s tím jsem měl počítat a nějak to řešit. To jsem nedokázal. On byl jeden z těch mála, který doplatil na naše kolektivnější pojetí tréninků.
Ale nijak se tím netrápil, alespoň navenek.
Po rozpadu tréninkové skupiny se vedl sám, vydržel jednu sezónu zdravotně v pořádku a ihned si zaběhl skvělé osobní rekordy. Můj podíl na nich ale nebyl žádný.
Běžela léta. Stal se oblíbeným učitelem, ale nevydržel ten neustále se zhoršující stav ve školství a přestoupil učit vojáky.
Pravidelně jsme se dál vídali, a když viděl moje nadšení, s jakým jsem se vrhl do učitelování, tak mě rychle krotil: „To už nejsou děti, jako za našich časů, ty budeš mít na základní škole problémy.“ Nevěřil jsem mu, ale měl pravdu. Vydržel jsem tam jen pět let. Když jsem odcházel, byl jsem vyhořelý jako jaderné palivo temelínské elektrárny.
A najednou, někdy v průběhu těch let mi Rada připravil neuvěřitelný šok. On, pro kterého byla nejdelší závodní trať, na kterou si zamlada troufl 800 metrů, se po přechodu mezi veterány postavil mezi nás vytrvalce a s odvahou, kterou jsem u něj nečekal, se vydal vstříc dlouhým závodním kilometrům. A běžel dobře. Co dobře, výborně. Počet závodů sice stále odměřoval na misce lékárnických vah jako dřív, ale délka trati mu rozhodně žádné potíže nečinila. Zřejmě pochopil, že jediná věc v našem životě, která nám zadává hranice našich možností, jsme my sami. A přestože všichni kolem stárneme a pomalu se zhoršují naše výkony, on si drží stále svoji úroveň do té míry, že už jej při závodě vidím jen na startu a pak se široce rozesmátým obličejem, až v cíli. S tím svým celoživotním úsměvem od ucha k uchu, který je levnější než elektřina a přesto dává kolem sebe více dobrého světla.
Toho světla kamarádství a přátelství na celý život, které vyzařuje z člověka, na kterého se můžete i v těch nevyhraněnějších životních situacích pokaždé spolehnout.
A tím Rada vždy byl, je a jsem přesvědčen, že i zůstane po celý můj zbývající život.
Autor: Zdeněk Smutný