S úsměvem jde všechno líp
Poprvé jsem ji uviděl při závodech Geotestu Brno. Vyjukaná starší žákyně v partě skvělých běžkyň kolem svého trenéra. Talent od boha a rváčka. Co si může trenér lepšího přát. Pocházela z Olomouce a nedala na něj dopustit.
Petra byla ihned kamarádka se všemi holkami i z mé tréninkové party. Přestože tehdy moje nejlepší dívka byla její největší soupeřkou v bojích o mistrovské tituly. Soupeřily spolu, jak to šlo. Moje svěřenkyně zaběhla československý rekord a Petra jí na republice zase vyfoukla zlato.
Potkávali jsme se pořád na soutěžích, absolvovali spolu nezapomenutelné zájezdy na západ v dobách, kdy to nebylo až tak normální. Prožívali perfektní soustředění, jak u moře v Greifswaldu v bývalé NDR, tak na základně oddílu v Lipovci v Moravském krasu.
Neuvěřitelně se neustále zlepšovala. Lovila medaile z republikových mistrovství ve všech kategoriích. Morava byla jejímu talentu zanedlouho malá.
Přesídlila do Prahy a zmizela mi z očí. Ne však z výsledkových listin. Nadále sbírala jeden vavřín za druhým, reprezentovala v mezistátních utkáních…
A najednou. Jako když utne. Nikde po ní nebylo slechu ani vidu. Netrápil jsem se tím. Já ji netrénoval a u holek to tak prostě bývá. V dospívání děvčat nastanou obvykle růstové i jiné problémy. Změní se jejich myšlení a nazírání na svět a klidně hodí převážnou část svého dosavadního života za hlavu.
Běhal jsem si sám a závodil i s mojí novou tréninkovou partou a synem. V přípravě na podzimní maratón jsem si jednou odskočil do Bělkovic na dvacítku na silnici.
U startu mě zdravila známá usměvavá tvář. Jen jsem se nemohl dobrat v paměti, komu patří. Kulaťoučká postava mladé ženy mi byla sice hodně povědomá, ale mátly mě plné až kypré tvary.
Pak se zasmála a ten zvonivý smích mi nakonec rozsvítil v hlavě. Petra. Nevěřil jsem svým očím.
„Co stalo,“ ptal jsem se jí a žasl při vzpomínce na to, jak vypadala v dětství. Nevadilo jí moje očividné překvapení. Byla na to ostatně už zcela jistě zvyklá.
„Měla jsem nějaké zdravotní problémy a tak to dopadlo,“ klidně odpovídala: „A tak
jsem se zase vrátila domů.“
Ale běhat rozhodně nezapomněla i s těmi kily navíc si klidně dala maratón za 3 hodiny.
Jezdila se bavit jen po závodech v okolí. Využil jsem toho, nabídl jí spolupráci a běžecké akce v Rakousku. Přijala to a myslím docela ráda. Nikdy jsem se jí na to nezeptal.
Tak začalo naše krátké společné snažení. Tréninky si vesměs řídila i snad podle mých pokynů sama, ale šla výkonnostně neskutečně nahoru, stejně jako kila dolů. Začala z ní růst obávaná vytrvalkyně. A velmi oblíbená.
Neustále rozesmátá, rozpovídaná, nikdy nevěděla, kdy přestat. Alespoň člověk neusnul při dlouhých cestách za volantem. Pravý opak mého syna. Ten řekl jedno slovo doma při odjezdu, druhé v cíli vítězného závodu a ke třetímu se už nedostal.
Pracovala tehdy na benzínce. Směny střídaly směny. Dvanáctky, čtyřiadvacítky. Soboty, neděle, svátky nesvátky. Pořád dokola.
„Nechej toho,“ přesvědčoval jsem ji: „Tak to nejde. Zkus se tomu věnovat pořádně a uvidíš, že se ti to vyplatí. Ostatně u pumpy můžeš dělat vždycky.“
Pochopila to a myslím, že to bylo nejdůležitější rozhodnutí v životě pro její běžeckou kariéru.
V přípravě na novou sezónu jsme odjeli na velikonoce v dalším roce za teplem s celou partou na kemp do Itálie.
Neuvěřitelně jí to pomohlo a jak nás tam držela pohromadě. Ponorková nemoc se nám docela vyhnula. Bylo okolo ní pořád veselo. Vzpomínám, jak jedna naše budoucí úspěšná tyčkařka na mě chrlila dotazy v několika řečech. Bylo nás tam na mořském pobřeží v městečku Cesenatico opravdu hodně a z několika zemí. Jen na mateřský jazyk trochu pozapomněla a Petra mě jen kývnutím hlavy s a pohybem očí zarazila: „ Nech ji, ať se trochu snaží.“ Pak jsem se už smál naplno. Chudák holka, později hodně slavná, znejistěla. Nevydržel jsem to: „Co takhle po našem. To by nešlo.“ Rozesmála se také. Doufám, že ji ještě někdy potkám, abych jí to připomněl.
Už tam jsem viděl, že je na tom Petra hodně dobře. Potvrdila to brzy po návratu. Pětka kousek nad šestnáct minut. Nejen já jsem valil oči.
Rozjela svoji dráhu naplno. Už samozřejmě postupně beze mě. Znala se dost dobře a trénovala se víceméně sama. Já jí víc nemohl stejně dát. Byl jsem šťastný i za to, že jsem snad jen trochu přispěl k jejím neuvěřitelně úspěšnému návratu.
Sleduji pořád z povzdálí její neskutečně dlouhou a pořád i v této době úspěšnou běžeckou kariéru dlouhá léta naší nejlepší vytrvalkyně.
Myslím, že to, co ona dosud dokázala, ať na závodech v zahraničí, tak u nás i třeba jen na Běchovicích, nikdo v blízké i vzdálené době jen tak nepřekoná. Měla blízko i ke svému životnímu snu, startu na olympiádě. Bohužel limit byl tvrdší než její zdraví. Přesto na běhání nezanevřela a jede dál.
Velmi často se v poslední době opět potkáváme. Pomůže, kde může a zůstává stále stejná perfektní kamarádka do nepohody a pořád stejně ukecaná.
Jak já říkám: „Co o sobě neví, to nepoví.“
Jen mě mrzí, že když se jdu s ní před závodem rozklusat, ten její tradiční objem kilometrů na rozdýchání, tak, pokud to vůbec vydržím, už nemusím běžet závod. Odběhl jsem si ho už s ní předem v rozklusu.
Co se dá dělat. Roky nezastavím a někdo na to má a někdo holt ne. Tak už je to na tom světě zařízené a já věřím, že ona na to bude mít ještě hodně dlouho.
A i když už to závodění v poslední době nebere až tak moc vážně, pořád se svou výkonností zůstává jednou z našich nejlepších běžkyň.
A díky svému nezaměnitelnému úsměvu a pozitivnímu přístupu k životu je také nejoblíbenější kamarádkou všech běžců i běžkyň z širokého okolí a ideální kamarádkou do nepohody.
To se o mnoha jiných lidech říct nedá.
Autor: Zdeněk Smutný
5.6.2014