Bez přátel by život nestál za nic
Mezi těmi pár lidmi, co je řadím mezi své opravdové kamarády je tak jeden, který je přítel snad všech běžců u nás. Já jsem rád, že i on mě bere stejně.
Už ani nevím, kdy jsem ho potkal poprvé. Prostě kde se konaly nějaké běžecké závody, tak on tam byl. Ať se jednalo o silniční běh, kros či všechny možné kombinace. Ani s délkou trati si nikdy nelámal hlavu. V pohodě odběhl něco velmi krátkého a hned nato si tam klidně kopl maratón.
Tak se pohyboval kolem mě už od běžeckého dávnověku. Ačkoliv nepatřil mezi elitní borce, nikdy mu to nevadilo. Měl z běhání a hlavně závodění vždy obrovskou radost. Navíc byl pořád neuvěřitelně spokojený s tím, jak běžel a pokaždé se mu všude líbilo. Klasický celoživotní běžec optimista. Jen s tréninkem mu to nějak moc nešlo. Když to zkusil, tak se mu tam něco zvrtlo. Po mnoha pokusech a řadě zklamání si vytvořil svůj systém a ten se nijak moc trénováním nezabýval. Hlavně pořád jak to šlo, jen a jen závodil. Myslím, že je snad odjakživa součástí téměř veškerých dostupných okolních závodů a dobrým kamarádem nás všech podobně postižených běžců, tedy nejen mým.
Nejdřív jsme se v životě tak trochu míjeli. Přece jen jsem měl jiné zaměření a i jinou výkonnost.
Jenže jak jsem prodlužoval své závodní pokusy, tak se už pravidelně někde s dost uctivým odstupem za mnou objevoval ve výsledcích a také se ke mně pokaždé na startovní čáře hlásil. To on ostatně ale prohodil pár slov s každým, nejen se mnou.
Po letech tréninku, ovšem kdysi dávno v mládí, aby nedošlo k mýlce, jsem konečně taky postupem času dospěl po intenzivní letní přípravě k tomu, že jsem si řekl, že otestuji, co se mnou udělá maratón. Naběháno jsem na to poctivých 160 km týdně po dobu tří měsíců měl a nějaký ten rok předtím jsem už držel stabilně kilometráž přes 400 km měsíčně.
Vybral jsem si Šumperk. Je to celkem blízko a profil vypadal zajímavě. Dalo se předpokládat, že bude rychlý. Docela jsem se na to i těšil. Jen jsem to raději nikomu neřekl a vyrazil tam autem sám.
Už při rozcvičení proti mně běžela známá postava. Pepa. „Ahoj, co ty tady, není to na tebe moc dlouhý,“ hlaholil už z dálky. Hrdě jsem vypjal hruď a sebevědomě odvětil: „Mám na to naběhané. Jak nepůjdu pod 2:40 tak se strašně naštvu.“ I tak jsem měl v mém soukromém plánu jít nejhůř 2:35. Pokýval hlavou, asi si myslel své, a pak ještě za mnou přišel těsně před startem. „Vezmeš mě sebou domů, že? Já jsem sem cestoval všelijak skoro půl dne,“ zeptal se, když už jsem se řadil do přední linie, hned za největší mi známé vytrvalecké vlčáky.
„To víš, že jo. Ale pohni, nebudu na tebe čekat. Spěchám,“ odsekl jsem namistrovaně jen tak napůl huby a koncentroval se na závod.
Po hodně teplém létě se zrovna na tento den ochladilo a navíc i pršelo, ale tak nějak přijatelně. Zahradnicky. Neviděl jsem v tom žádný problém. Spíš jsem si myslel, že to pomůže. Taky jsem se podle toho zachoval. Drze a odvážně, ale hlavně nezkušeně, jsem se pustil do svižného tempa s těmi nejlepšími. Překvapivě to podle mezičasů běželo, co běželo, přímo letělo. Bohužel jen do dvacítky. Mezičas lehce nad 1:12. Jenže jsem začal postupně prochládat. Pak se mi nejednou znenadání něco zakouslo do zezadu do stehna. Křeč. To jsem neznal. Nikdy se mi to nestalo. Zpomalil jsem a rozhýbal nohu. Po pár krocích znovu. Pak i do druhé nohy. A bylo po závodě. Co teď. Zůstat tam a čekat na sběrný autobus. To je v tom dešti na zápal plic. V té době jsem se pohyboval hodně vepředu, asi kolem pátého místa. Tak jsem odhodlaně začal kulhat směrem k cíli. Po obrátce by se snad už měl jen přibližovat. No, to byste nevěřili, jak se to strašlivě vleče, když vás každou chvíli něco kousne zezadu do nohy a vy jen bezmocně vztekle nadáváte a zuříte na celý okolní svět. A jak je deprimující, když se kolem vás míhají běžci, kteří byli v polovině i několik kilometrů za vámi. Snažil jsem si jich nevšímat. Počítal jsem stromy, prohlížel domy ve vesnicích, kterými vedla trať, a hodnotil jejich předzahrádky. Najednou se za mnou ozvalo: „Co je?“ Cukl jsem sebou a pootočil hlavu. Samozřejmě Pepa. Právě mě míjel. „Křeče. Nevidíš,“ odfrkl jsem nevrle a ploužil se dál. „Tak já běžím a počkám na tebe u auta,“ křikl ještě za sebe a byl v prachu.
„To máš určitě za to, jak ses k němu přezíravě choval před startem,“ nadával jsem si v duchu.
No když jsem za nějaké ty 3 hodiny konečně, nohama se zakousnutými svaly, které mi připadaly snad i zevnitř zasukované nejen námořnickými uzly, ale i pro jistotu zabezpečené dračí smyčkou, protnul cílovou pásku, měl on v sobě již oběd, byl osprchovaný a v poklidu s úsměvem probíral zážitky s ostatními borci, co už to měli jako on, úspěšně za sebou.
Přišel mi pogratulovat. „K čemu prosím tě,“ zavrčel jsem vztekle: „ Vždyť to bylo trapný. Ani nevím, jestli budu schopen šlapat na plyn, tak mám tuhé nohy.“
„Z toho si nic nedělej, to byl první maratón. V dalších už to bude jinak,“ chlácholil mě a snažil se zmírnit můj vztek. Asi málo. Dupl jsem na plyn a po pár kilometrech dostal pokutu za vysokou rychlost.
Navíc takhle dopadly i mé ostatní maratónské starty. Sice už jsem se doplížil do cíle o trochu dřív, ale pokaždé s křečemi. A vždy jsem je dostal hned po polovině závodu. Tak jsem značně otrávený těch útrpných pokusů postupem času zanechal.
Ne tak Pepa. Byl snad všude. A taky se stal mým častým spolujezdcem. Podnikali jsme výpravy, kam se dalo. Samozřejmě jsem jezdil už jen na kratší závody.
Potom jsem se zaměřil pár let svého života na trénování fotbalistů a přestali jsme se potkávat.
Až zase jednou. Měli jsme své pravidelné soustředění opět již s atlety v Jedovnicích. Odpolední vyjížďka na kole nás zavedla do lesů a přes Křtiny jsme vraceli na základnu. Najednou se kolem nás začali ploužit osamělí běžci. „Zdar,“ hlásil se jeden z nich už z hodně velké dálky. Zaostřil jsem svůj již notně zesláblý zrak: „Čau Pepo, co tady blázníte.“ „Ale rozhodl jsem si zkusit Moravský ultramaratón, tak tady kolem vede trať,“ odvětil a zabočil kamsi do lesů. „Sedm maratónů za sedm dní,“ říkal jsem si v duchu: „To si se svýma nohama tedy fakt neumím představit. To by za mnou musela asi pořád jet sanitka s kapačkama a nade mnou neustále kroužit vrtulník, který by mě pokaždé, pokud bych se vůbec dostal do cíle, převezl expres na jednotku intenzívní péče,“ uzavřel jsem si tohle téma.
Ne tak Pepa. I stovku si blázen dal. A kdejaký dálkový pochod kolem, který samozřejmě odběhl i těsně před závodem a potom ke mně nasedl do auta a klidně s námi odjel.
Přitom pokaždé doběhl a vždy dobře.
Pro nás všechny co jej dobře známe je člověkem, jehož obětování pro druhé přesahuje meze běžného chápání a to zřejmě nejen současné mladé konzumní generace.
Přestože se s ním taky život moc nemazlil, neboť zůstal nakonec sám, na běh nezanevřel.
Usměvavý, trochu poznamenaný věkem i událostmi kolem něj, ostatně jako my všichni, je nadále jedním z nejoblíbenějších účastníků veškerých běžeckých soutěží a vítaným kamarádem všech běžců.
I mým. Už desítky let.
A věřím, že spolu ještě něco zažijeme.
Pro něj se místo v mém autě vždy najde.
Přítel na celý život.
Takových je málo a jsem nesmírně rád, že jich pár mám.
A Pepa k nim rozhodně patří.
Autor: Zdeněk Smutný