Hořká cesta životem
Mé běžecké začátky v mládí mě samozřejmě přivedly na atletické ovály. Nakonec tenkrát ani jiné druhy závodů nebyly. Jak už je to strašně dávno. Neuvěřitelné.
Tam mě mezi mými vrstevníky zaujal skromný štíhlý kluk. Lehkonohý, tichý. Moc toho nikdy nenamluvil. Ani to nepotřeboval. Hovořily za něj jeho výkony. A ty byly opravdu fascinující. Velmi rychle směřoval tehdy mezi naši půlkařskou elitu. Stal se tak trochu mým vzorem. Když jsme se náhodou potkali třeba v rozběhu, usmál se a povzbudivě na mě kývl: „pojď, trochu to rozjedeme.“ No objektivně, rozjel to on a já plápolal někde v polovině startovního pole. Daleko za ním. „Tys nám zase dal,“ přerývaně jsem ze sebe vyrazil v cíli, když jsem lapal po dechu a on mi s úsměvem a bez viditelné známky únavy přišel podat ruku. „Příště nám to zase ukážeš ty,“ poplácal mě po zádech, až jsem málem lehl na škváru, jak mě nebyly nohy schopné unést a šel hned vyklusávat.
A najednou zmizel. Nebylo ho vidět ani na tribuně, ani na dráze. „Kde je Pavel,“ ptal jsem se jeho oddílových kolegů na dalších závodech.
„Ty to nevíš? Škaredě si na soustředění polámal nohu,“ dozvěděl jsem se od nich.
Za rok byl opět mezi námi. Ještě trochu víc zasmušilejší, ale hlavně opět ve skvělé formě. Přešel na patnáctistovku a všem předváděl svůj mimořádný talent. Okamžitě se zabydlel mezi nejlepšími. Ale příští léto před vrcholem sezóny bylo zase ticho po pěšině.
„Má infekční mononukleózu,“ zaznělo na můj dotaz z úst zasvěcených. Další rok pryč.
Přešel mezi vytrvalce a končil střední školu. Obojí mu šlo náramně, jen na vysokou se nechystal. Mířil na vojnu někam do Dukly. Nedostal se tam. Ošklivě havaroval v tréninku na kole. Dokonce si za to vysloužil modrou knížku.
Zmizel z atletických oválů i z mého života. Jak jsem se probíjel dál svou životní cestou, úplně jsem na něho zapomněl. Ostatně hodně kluků, co jsme se potkávali vesměs jen na dráze, už jsem nikdy víckrát neuviděl. A že jich bylo. Sám se někdy ptám, když mi víří vzpomínky v hlavě, kde asi ztratili a jaký byl jejich osud.
Uběhlo několik desítek let. Je to tak. Jak ten život letí. Moc věcí kolem nás se změnilo. Hlavně pak závody. Neskutečně jich přibylo. Zejména na silnicích či v přírodě. Nás staré pardy ostatně dráha už ani přitahovat nemohla, tak jsme v nové partě využívali možností bavit se dál běháním trochu jinak.
A najednou se mezi námi objevil i Pavel. Hodně se změnil. Jako vlastně my všichni. Bujnou kštici na hlavě, pod kterou jsem ho znal, vystřídal velmi krátký sestřih, do něhož se pomalu a jistě zakusovaly velké lysiny. Ale poznal jsem ho. On mě také. Zamával na mě a pak vyrazil po startu dopředu jak za mlada. Rychle mi zmizel z dohledu jako pára nad hrncem. Když jsem se utrápeně dostal do cíle, čekal tam na mě jak tehdy v mládí s napřaženou rukou. Vyčerpáním jsem ji ani nemohl stisknout. Zase měl ten svůj tichý úsměv ve tváři, na níž bylo velmi dobře vidět, že si s ním osud věru asi hodně pohrál.
„Pojď chvíli vyklusat,“ navrhl jsem mu, když jsem se probral z mrákot. Přikývl.
Srovnal jsem si trochu dech a po pár metrech začal vyzvídat: „Kde ti byl konec? A co, že ses tady objevil?“ Podíval se na mě trošku z boku. Chvíli váhal, ale pak se rozpovídal. A já jen s úžasem hleděl, co se může v životě všechno stát.
„Jak víš, na vojnu jsem nešel,“ rozhovořil se pomalu a pak pokračoval: „Musel jsem nastoupit do práce. Moc mě to nebavilo, ale tenkrát to ani jinak nešlo. Z počátku jsem jezdil po montážích a na běhání nebylo ani pomyšlení. A taky se mi už do toho po tom všem, co jsem si užil, moc nechtělo. Nějak jsem nevěřil, že by se mi ta moje smůla zase nepřilepila na paty. Jenže ona neodešla. Jen si v tichosti počkala dál. Oženil jsem se a narodil se nám syn. Všechno vypadalo dobře. Měl jsem i jinou práci. Byl pořád doma a hlavně byl chvíli šťastný.“ Na okamžik se odmlčel. Pak těžce polkl a pomalu ze sebe soukal dál: „Jednou za mnou přijeli do práce policajti. Odvezli mě do nemocnice. Syna srazilo auto. Nepřežil to.“ Náhle přerušil svoji zpověď a zadíval se do korun stromů, pod kterými jsme pomalu klusali. Nedokázal jsem na to nic říct. Ani to nešlo. Nakonec sám přetrhl to hrobové ticho, rušené jen zpěvem ptáků a šelestem listí třepotajícím se na větvičkách v poledním vánku. Nadechl se a pokračoval: „Manželka se z toho sesypala. Nakonec ode mě odešla. Protloukal jsem se dál tak nějak životem, jak to šlo. Pak mi zemřeli rodiče. Oba dva téměř naráz. Zůstal jsem vlastně sám. Aby tomu nebyl konec, při povodních mi i ten domek, co mi po nich zbyl, spadl a přišel jsem úplně o všechno. Samozřejmě nastaly také problémy se zaměstnáním. Tak jsem skončil u chlastu, to už jsem zvládl překonat, a v zahradním domku, kde vlastně žiji dodnes.“
Zase se na chvíli odmlčel a pak pokračoval. „Jednou jsem vás viděl běžet závod kolem zahrádky. Napadlo mě, že bych to mohl to zkusit. Začal jsem pomalu běhat. No, a jsem tady. A hlavně jsem rád, že jsem se k tomu odhodlal, protože vidím, jaká je tu skvělá parta a to teď moc a moc potřebuji.“
Nějakou chvíli se mezi námi pohyboval. Závodil. Ale spíš jen pro radost. Nebral to smrtelně vážně jako někteří z nás. Spíš se tím hodně bavil. Dokonce i úsměv mu občas prozářil jeho těžce osudem popsaný obličej.
Pak zase zmizel. Opatrně jsem se vyptával chlapů, kteří ho znali nejvíc, jestli neví, co s ním je. Nikdo o něm neměl žádnou zprávu. Nechal jsem to tak být. Nepátral po něm. Stalo se to co obvykle. Prostě se nad ním zavřela voda a bylo to.
Tentokrát se ovšem vynořil dřív. Ne na závodech. Potkal jsem ho v jednom obchodňáku, když jsem zkoušel nové maratónky. Poklepal mi na rameno. A když jsem se otočil, zděsil jsem se. Propadlé tváře. Vyhublý na kost, ale přece jen s ohníčky života v zapadlých očích. „Co s tebou je? Kde ses zase ztratil,“ vyhrkl jsem ze sebe, když jsem se konečně zmohl na nějaké to slovo.
„Pojď si na chvíli někam sednout,“ šeptl tiše a pomalu se šinul k venkovní zahrádce. Nechal si donést vodu, podíval se na mě a pustil se do vyprávění: „Začal jsem mít nějaké problémy, když jsem s vámi běhal a jezdil v poslední době po závodech, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Nakonec asi jako vy všichni. Nějak si to nikdo z nás nepřiznává,“ odmlčel se, napil trochu vody a pak unaveně pokračoval: „Jenže všechno se pořád zhoršovalo a já musel k doktorovi. Skončil jsem na onkologii a ortel byl jasný. Přišel jsem pozdě. Nedávali mi žádnou šanci. Zatočil se se mnou svět. Všechno mi přišlo zbytečné. Jenže potom jsem při kontrolní návštěvě v nemocnici uviděl, jak kroutí lékaři hlavou nad zázračným uzdravením jednoho pacienta, co už tu neměl být. Počkal jsem si na něj a dozvěděl se, že se pustil do léčení rakoviny podle metody pana Breusse. Popsal mi, co mám dělat, půjčil mi knížku s návodem a já to zkusil také. Vidíš sám, co se mnou udělalo vlastně 42 dní hladovky, ale vypadá to, že se mi podařilo to svinstvo porazit. Aspoň zatím. Doktoři jsou opatrní, ale já se cítím dobře na to, jak jsem vypadal před tím.“
Zase se napil a pak potichu dodal: „Věřím, že budu v pořádku a opět se mezi vás vrátím. Vlastně i běhání a ta vaše parta mi v tom mém soukromém boji se sebou samým strašně moc pomáhala a já se toužil zase s vámi rozběhnout po lesích jen tak pro radost a potěšení, když už ne pro výsledky.“
Já, který nikdy neměl daleko ke slovům, jsem najednou nedokázal odpovědět. Řeč mi zamrzla v ústech a nebyl jsem schopen ze sebe nic dostat. Ale Pavel nečekal žádnou soustrast. Jenom se mi podíval do tváře, usmál se, pomalu se zvedl a se slovy: „Tak jak se trochu zotavím, zase si to rozdáme. A prosím tě, nikomu ani muk,“ pomalu odešel k východu. Naráz ze mě spadl ten šok a stačil jsem za ním ještě zavolat: „Nemysli si, že tě budu šetřit.“
Otočil se, usmál, ty ohníčky v očích mu ještě víc zahořely, a jen tak na půl huby utrousil: „No, to bys mohl zkusit.“
Autor: Zdeněk Smutný
2.5.2014