Střepiny – Pavel
Každý je svého štěstí strůjcem
Osud si s námi pěkně zahrává, to je slyšet velmi často. Přesto si spíš myslím, že v mnoha částech svého života jsme strůjci svého osudu sami. Na většinu věcí kolem sebe můžeme mít vliv. Ovšem je pravda, že s těmi nejpodstatnějšími nic neuděláme. Přesto je dobré se občas nad sebou zamyslet a říct si, zda se neřítíme do propasti jako můj další kamarád z dětství.
Žil hluboko v lesích. Na hájence. Syn polesného. Do školy dojížděl, jak mu to vyšlo, protože se někdy z těch lesů včas k autobusu ani nedostal. My všichni jsme pro něj byli jen banda venkovských balíků, kteří nic neznali. On na rozdíl od většiny z nás uměl téměř všechno. Zejména co se týkalo přírody. Tam doslova exceloval a dával to všem hodně důrazně najevo. Znal snad všechny stromy i keře v lese. Dokázal je rozlišit podle dřeva, listů, kůry, vůně, květů, plodů, tvaru, no prostě podle všeho, z čeho se to jen dá rozeznat. Květiny a další rostliny určil stejně dopodrobna také a o zvěři ani nemluvím. A jak ji dokázal napodobit. To jsme ani nedutali. Jen se s námi nedokázal pořádně sžít. Byl jedináček. Od narození se s otcem potuloval přírodou a postupně se naučil o ní znát snad vše, co se dalo.
Teprve když později zjistil, že také ledacos z tohoto jeho výsostného oboru ovládám, tak mě vzal na milost a dokázal se mnou sem tam mluvit bez toho svého povýšeného nadhledu.
„Přijeď někdy k nám. Ukážu ti něco, co jsi určitě ještě neviděl,“ pozval mě jednou po škole k nim do hájenky. Bylo to celkem dost daleko, pocházel z úplně jiné vesnice schované v údolích Drahanské vrchoviny a ještě navíc hájovna stála úplně o samotě asi 5 km za obcí. Vyrazil jsem tam na kole a na místě doslova užasl. Tolik loveckých trofejí, vycpaných ptáků, shozených paroží a všeho možného, včetně dvou obrovských psů na dvoře, jsem ještě nikdy neviděl. A to jsme taky doma něco měli, neboť jsme myslivecká rodina.
Pan lesní, jeho otec, nás vzal sebou na pochůzku, a když zjistil, že taky trochu něco znám, uznale mi poklepal na rameno. Vrcholem pak bylo, když jsme si šli zastřílet. Já to docela uměl, ne nadarmo jsme s mým tátou pořád trénovali, ale co dokázal Pavel se vzduchovkou, to jsem nebyl sto pochopit.
A na závěr jsme si každý vystřelili z dvojky. Byl jsem na vrcholu blaha. A když se mě po obědě Pavlův tatínek zeptal, čím bych chtěl být, ihned jsem vyhrkl: „Lesníkem, jako vy.“ Pousmál se a po chvilce odpověděl: „ Tak to asi budete mít spolu hodně dlouho co do činění.“
Pavel byl neuvěřitelně sportovně nadaný. Nakonec od narození se pohyboval v přírodě a ta jeho všestrannost, nabytá denním tvrdým chlebem, se musela někde projevit.
Zejména skvěle dokázal běhat. Školní soutěže jednoznačně ovládal, dokonce držel i řadu rekordů školy, ale dál s námi nikam jezdit nechtěl. Nic mu to neříkalo.
„Já se raději proběhnu doma v lesích se psem,“ odpovídal mi vyhýbavě, když jsem ho tahal na jiné sportovní akce.
Žil si svůj život. A nenechal si do něj nikým zasahovat. Jediné, co si občas zajel vyzkoušet, byl tehdejší Dukelský závod branné zdatnosti, současný letní biatlon.
Střílel skvěle a o běhu ani nemluvím, tak si tam v pohodě vyhrával, jen taky nechtěl jezdit na vrcholné soutěže.
Na střední školu jsem zamířil do Hranic. Jen ne na Lesárnu, ale na Dřevařskou průmyslovku. Tenkrát se na Lesnickou průmyslovku mohlo jít dělat zkoušky až po absolvování alespoň jednoho roku Lesnického učiliště. To se mi moc nechtělo. Ale Pavel to splnil a za rok se v Hranicích objevil také. Jenže obě školy a internáty byly daleko od sebe, na jiném konci města a tak jsme se nakonec potkávali jen sporadicky na atletickém stadionu. On měl i jiný rozvrh, takže jsme ani cestu vlakem každý týden domů neabsolvovali spolu.
Nakonec i já už měl za ten rok své nové kamarády, hlavně mezi atlety a on nějak cítil, že mezi nás nepatří. Sice občas přišel a tak jsme se někdy jen sami dva vyrazili proběhnout po lesních cestách na úbočí Moravské brány nebo podél břehů Bečvy. To byl docela spokojený a šťastný, jen nechápal to moje zapálení pro závody. Tak jsme se vídali čím dál míň. Běhat ho nakonec i přestalo bavit.
A hlavně, začal se hrozně moc měnit. Prostě to dospívání s ním opravdu zametlo. Ve třetím ročníku z ničeho nic utekl ze školy, kde už mu, díky jeho chování, problémy přerůstaly přes hlavu a zmizel úplně z mého života.
I v jeho rodné hájovně, kolem níž vedly později mé dlouhé běhy, se změnilo osazenstvo.
Přišel tam nový správce polesí. Pavlův otec se prý dostal někam do Jeseníků a tak jsem pomalu začal zapomínat na jedno školní a běžecké kamarádství.
Jenže Pavel se připomněl sám a to velmi drsně. Sledoval jsem jednou večer náhodou v televizi zprávy. Ke svému obrovskému šoku jsem ho tam spatřil. U soudního líčení. Seděl tam jako obžalovaný v jedné z velkých kauz devadesátých let. Nebudu popisovat, o co šlo. Sám o tom nic nevím. Jen to, co se v médiích hodně propíralo. Asi to tam bylo značně tvrdé.
Do svých rodných lesů se hodně dlouho nepodívá.
Vyfasoval dost let.
Autor: Zdeněk Smutný
19.2.2014