Střepiny z běžeckého života – Monika
Život si s námi někdy dokáže pěkně pohrát.
Nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Víc k tomu nemůžu a ani nemám co dodat. Posuďte sami.
Vracel jsem se jednou domů z dlouhého tempového běhu. Někdy koncem osmdesátých let. Bylo krásné jarní dopoledne. Modrá obloha. Mírný větřík čechral listy stromů. Prostě radost se v té nádheře hýbat. Na silnici, vedoucí k mé rodné vísce, jsem před sebou uviděl svižně běžící postavu. Podle vlasů a figury to byla dívka. Zrychlil jsem a zkusil ji dohnat. Jenže vzdálenost mezi námi se nijak moc nezkracovala. Zabral jsem až téměř na hranu svých možností a začal se jí metr po metru přibližovat.
„Kam to tak ženeš“, vyrazil jsem ze sebe, když jsem ji konečně po nadlidském úsilí doběhl. Na víc jsem se nezmohl, protože jsem tak tak lapal po dechu. Zkoumavě na mě z boku pohlédla. Když viděla, jak jsem splavený a že jí asi nemíním ublížit, což odhadla velmi rychle, zřejmě podle toho jak jsem vypadal, tak se usmála a bez viditelné námahy, pokračujíc v tempu, odpověděla: „Jen jsem si tak vyrazila na procházku“.
Užasl jsem. Naprosto v pohodě držela tempo kolem čtyř minut na kilometr. Trochu jsem se s ní srovnal a dál vyzvídal. Něco takového se jen tak hned neuvidí. Opravdu dokonale rostlá kráska. Dlouhé blond vlasy. Jiskřivé, tmavě hnědé oči. Souměrná, bez známek nadbytečného tuku. Přirozený a uvolněný běh. Všechna ta ideálnost o to víc vynikala v celkem sporém oblečení, co měla na sobě. Navíc na to tempo, co v pohodě držela, nebyla ani nijak moc zpocená. To naopak ze mě lilo jako z konve.
Přistěhovala se nedávno do sousední vesnice k babičce. Bydlela u ní už jen matkou a víc o tom nechtěla hovořit. Běhala ráda a prý odjakživa. Jen na závody nechodila.
Nechtěl jsem ji naráz moc vystrašit a tak jsem opatrně zkoumal terén: „ Mám tu výbornou partu kluků i holek, co trénuji. Nechtěla by ses k nám přidat?“
Po chvilce váhání přikývla: „ Alespoň tu někoho normálního poznám, ale jen podle toho kolik budu mít času a jak to budu zvládat. Právě se připravuji na maturitu.“
Byl jsem nadšený. Takový obrovský talent. To bude pro všechny šok. Už jsem si maloval úspěchy růžovou barvou. Jenže ono to bylo, jako obvykle, trochu jinak.
Na tréninky se moc nedostala, spíš se chodila proběhnout sama a nejraději v přírodě kolem našich vesnic. Byla nesmírně ráda, když jsem šel s ní. Dokázala se při společných bězích oprostit od osobních problémů, které asi měla kolem své rodiny. Nikdy o tom nepromluvila slova, ale při běhu byla nesmírně šťastná a veselá. A taky plná radosti z pohybu. Snad právě díky tomu, velmi lehce zvládala v tréninku dlouhé klusy, na její věk až v neuvěřitelném tempu.
Lámal jsem ji pomalu na závody: „Pojeď s námi. O nic nejde. Vyzkoušíš si to a uvidíš, že ti to půjde a bude se ti tam s námi líbit.“
Lekla se a zvážněla: „Já nevím. Nikdy jsem na něčem takovém nebyla. Mám z toho obavy. Asi bych tě zklamala. Já necítím nutnost se s někým měřit a něco komukoliv dokazovat.“
Nechtěl jsem ji odradit a netlačil na ni. Věřil jsem, že stejně na to časem přijde. Navíc sama viděla, jaké dělá po našich společných trénincích obrovské pokroky. Občas jsem byl rád, že jí stačím.
Po maturitě chtěla na vysokou školu. Dostal se dost daleko, ale slíbila, že bude v běhání pokračovat a už se pomalu chystala zkusit si i závody.
Jenže přišel převratný podzim roku 89 a najednou se vše obrátilo vzhůru nohama.
V následující zimě jí zemřela maminka. Neměla kam jít a náhle jednoduše zmizela. Nedala o sobě žádnou zprávu. Rád bych jí pomohl, ale nebylo komu. Prostě byla pryč.
Vraceli jsme jednou, v těch divokých počátcích devadesátých let, hodně pozdě v noci z Rakouska ze závodů. Už ani nevím odkud. Potřeboval jsem si odskočit. Ostatní v autě spali. Přibrzdil jsem před Znojmem a nedaleko jednoho podezřelého domu se zastíněnými okny, přes něž prosvítalo červené světlo, zastavil a vyběhl ven.
Najednou se rozevřely dveře a z nich vyšla eroticky oblečená, mi nesmírně povědomá,
postava. V ruce držela cigaretu a lačně sála její kouř. Zůstal jsem stát jako přimrazený.
Houpavě vábivým krokem popošla ke mně. Rázem, v záblesku světla právě znovu otevíraných dveří, jí došlo, kdo jsem. V okamžiku stála i ona jako přikovaná. Nevěděla co říct a vyděšeně se rozhlížela kolem. Když zjistila, že jsem sám, jen mávla trochu rozpačitě rukou směrem ke mně, zahodila cigaretu a vběhla zpět do domku.
V šoku jsem rychle vlezl zpět za volant. Nikdo jiný z posádky auta, jak podřimovali po dlouhé cestě, si jí nevšiml. Šlápl jsem na plyn a upaloval k domovu, co to dalo. Dlouho jsem se s tím nemohl vyrovnat. Pořád mi vrtalo hlavou, co ji, tak nesmiřitelně zásadovou, jaká asi těžká životní situace, vrhla až tak hluboko.
Běžel čas. Vzpomínky na ni pomalu vyprchávaly a jen snad občas, možná spíš ve snech, jsem si jí připomněl.
Až jednou. Šel jsem zrovna z obchodního domu, obtěžkám pravidelným nákupem, k autu na parkoviště. Vedle mě zastavil poslední model stříbrného bavoráku s vídeňskou poznávací značkou. Z místa od řidiče vyskočil elegantní mladý muž v dokonale střiženém obleku, oběhl auto a otevřel dveře u spolujezdce. Přes práh se pomalu vysunula noha na vysokých podpatcích a pak se objevila krásná dáma v přiléhavém kostýmku, s velkými černými brýlemi, zakrývajícími z části tvář. Blonďaté vlasy měla mladistvě rozpuštěné na ramena a vypadala skvostně.
Byla rozhodně starší než muž, co jí doprovázel. Opatrně se rozhlédla kolem a v tom mě spatřila. I mně se rozsvítilo v hlavě. Byla to opravdu ona. Moje běžecká kráska z mládí.
Nepatrně sebou cukla. Pootočila hlavu směrem ne mně, upřela na mně pátravý pohled, který jsem cítil i přes ty její černé brýle, až v žaludku. Pak nenápadně, s lehounkým úsměvem, jakoby si upravovala vlasy, položila prst přes ústa. Pochopil jsem.
Nato se zavěsila do partnera a ladně s ním vkráčela do dveří nákupního centra. Od té doby jsem ji už neviděl.
Autor: Zdeněk Smutný