Praví kamarádi nezapomínají….
Pohyboval se kolem mě snad odjakživa, ale nevěřil bych, že spolu navážeme časem nějakou bližší tréninkovou spolupráci.
Byl strašně sportovně roztěkaný. Z košíkové přešel k atletům (a musím podotknout, že mu to šlo celkem dobře, přestože já ho tenkrát dost špatně odhadl). „Máš krátké ruce i nohy. Do vrcholového sportu se nehodíš a těžko se v něm prosadíš,“ zhodnotil jsem kdysi hodně dávno jeho snažení. Později si vyzkoušel i ragby, vyškovský sport číslo jedna.
Až potom, zřejmě zbavený iluzí z prostředí, které je ve všech kolektivních sportech u nás stejné a kde v žádném případě není důležité to, co umíš anebo na co máš předpoklady. Rozhoduje tam vždy a v každém případě zcela něco jiného a to tvrdím naprosto zodpovědně. Pár let jsem se mezi fotbalisty pohyboval a doma mám učebnicový příklad ve vlastním synovi. Víc to nebudu rozebírat, neboť na to svinstvo nemám dost slušných slov a ani chuť se mu jakkoliv věnovat. Nakonec bych mohl svými slovy těm pár slušným lidem, co tam ještě omylem jsou, třeba nějak ublížit a to bych udělal hrozně nerad.
Martin se začal nejednou objevovat na běžeckých závodech po okolí a od té doby jsme se potkávali častěji. Jeho hluboký a velmi dobře slyšitelný hlas už každý z nás z dálky poznal a o nezaměnitelném stylu běhu ani nemluvím. Ale hlavně nikdy nezkazil žádnou srandu a uměl si ji dělat velmi zajímavým způsobem i ze sebe. Zřejmě se také rozhodl dokázat mi, že jsem se v jeho hodnocení tenkrát mýlil, že nebude jen mobiliářem mezi těmi talenty kolem mne a pustil se do tvrdého tréninku. A bylo to hned vidět.
Po maturitě zkoušel vysokou školu v Brně a chvíli také pracoval, až nakonec zakotvil na VŠ ve Vyškově u vojáků, ale na civilním studiu.
„Já tam s tím bojuji víc než ti chudáci ve vojenském výcviku,“ popisoval své studijní úspěchy, ale nedal se odradit a zvládal pomalu semestr za semestrem a rok za rokem.
V té době se v naší zemi neobvykle rychlým způsobem rozjely soutěže v triatlonu.
Pamatuji si moc dobře, když se pořádal první železný muž u nás v republice. Bylo to ve Slavkově. Sám jsem u toho byl, ne jako závodník, ale spíš jen jako kamarád a pomocník pořadatelů. Na takovou sebevraždu jsem neměl ani pomyšlení. Zejména, když jsem pak při dalším ročníku viděl po plaveckém začátku, jak se křečovitě drží zmrzlí borci bójí na vodě, a sledoval rychlou záchrannou službu, která je převážela do nemocnice. Samozřejmě je uložili ještě navíc na oddělení, kde pracovala moje manželka, tak jsem to měl všechno z první ruky a také přísný zákaz podobných pokusů totálně se zničit.
Jenže jak se zkrátily vzdálenosti až na olympijský triatlon, došlo u nás k nebývalému rozmachu této nové zábavy a Martinovi, který díky své všestrannosti zvládal tato tři sportovní odvětví velmi dobře, moderní sport dokonale učaroval.
„Vezmeš si nás do parády?“ Přišel za mnou s prosbou i s partou stejně starých kamarádů. „No nevím,“ váhavě jsem se zpočátku bránil: „Nemám tušení, jak to všechno spojit tak, aby trénink byl efektivní. Nerad bych vás nějak zrušil.“
„Tak nás budeš připravovat pro běžeckou část a to ostatní zkompletujeme dohromady my sami,“ utnul Martin mé pochyby a pustili jsme se do práce.
Nejtvrdšími tréninky se ovšem staly nedělní volné výklusy, kdy se všichni u mě doma sešli a vyrazili jsme na tradiční dvacetikilometrový běh. Většinou za sebou měli i léta cyklistiky a byli tím fakt hodně poškození. Do každého kopce běželi jak o život a pak si dolů jen tak volně klusali. Visel jsem za nimi vždycky jak červené trenky na posledním konci nejdelšího kusu kulatiny na náklaďácích, co převážely dřevo z lesů na pilu, a vrčel vzteky. Pak jsem si jednou řekl, že jim to osladím. Dobíhal jsem asi se stometrovým odstupem za nimi na otočku na desítce. Zpáteční část trasy je víc z kopce a to jsem docela uměl, tak jsem se jen okamžitě otočil a beze slova upozornění se pustil rychle dolů. Asi to ihned nepochopili a zaskočilo je to. Než zareagovali, tak jsem byl již daleko vpředu. No, stala se z toho tehdejšího tréninkového výklusu divoká stíhací jízda. Nakonec mě dotáhli asi patnáct set metrů před cílem. „To jsi přehnal,“ funěli za mnou, když se značně uštvaní a splavení jako koně zavěsili za mě do háku. „To máte za ty vaše pekelné výběhy kopců,“ nedal jsem se: „Teď jsme si kvit.“ Ani tenkrát neměli moc náladu ještě máknout zpátky cestou domů na kolech, protože ke mně domů dojížděli z okolí na celou naši přípravu právě na nich a tím trochu zároveň modelovali zátěž i pro cyklistickou část triatlonu. Tak si to aspoň v těch začátcích představovali. I když samozřejmě měli pak jiné a dost náročné tréninky jak s plavci, tak se špičkovými cyklisty kolem bratrů Usnulů ve Vyškově. A také jeden dlouhý běh se nám opravdu vydařil tak, že z něho byl málem boj o život. Bylo to v zimě. Fučel ledový vichr a poletoval sníh. „Schováme se v lese,“ navrhl jsem a zamířil s nimi obloukem přes Tři Javory na Kalečník. Jenže když jsme opustili les ve Vítovicích, proti neustále sílícím poryvům severáku se nešlo vrátit. Zpocené oblečení nám pomalu přimrzalo na těle.
„S tím se nedá bojovat, to bychom taky nemuseli ve zdraví přežít,“ komentoval jsem při pohledu na tu slotu náš pokus o návrat do tepla domova. „Co teď?“ Zoufale jsme se rozhlíželi kolem. Nikdo v takovém počasí nevystrčil ani nos, natož aby tudy jelo náhodou nějaké auto, co by nás odvezlo. Nakonec dostal někdo spásný nápad: „Seběhneme do Rusínova. To zvládneme, bude to fučet jen z boku a Boris dnes nepřijel na trénink, tak snad bude doma a odveze nás.“ No povedlo se to a přežili jsme. Ale kdykoliv tudy jedu na kole, vždy mi hlavou bleskne vzpomínka na tu naši tehdejší kritickou situaci. No, zažili jsme toho spolu opravdu hodně. A nejen na trénincích.
Martin dál válčil se školou i s triatlonem, přičemž v tom sportu začal být pomalu úspěšnější. Jenže ho náhle potkal tvrdý životní náraz. Žádný zdravotní problém. Prostě se musel ženit. Zpočátku to bral s humorem, ale na vesnici, kam se za svou nastávající ženou přistěhoval, jeho svobodomyslná povaha dostávala těžké rány a on tam trpěl jako zvíře v kleci.
O to víc se upjal k tréninku a šlo mu to výborně. Na jaře proháněl na okolních závodech celou běžeckou špičku a propracoval se i dost vysoko ve svém oblíbeném sportu. Nakonec i v triatlonu patřil vůbec mezi naše nejlepší běžce a v závěrečné disciplíně dokázal zle zatápět našim elitním borcům.
Jenže doma mu to nechtěli snášet. On tam byl vlastně permanentně na válečné stezce a víceméně postupem času jako nepříjemný host. Moc o tom nevím, nerad to rozváděl.
Vyvrcholilo to tím, že beze slova domluvy s někým doma odjel se svým brněnským týmem na světový pohár v triatlonu do Paříže.
Pak to v jeho mladé rodině nabralo všechno rychlý spád a zanedlouho byl rozvedený. Nezabránil tomu ani narozený syn.
Odstěhoval se zpět k rodičům a změnil svůj postoj k životu. Sport pomalu odsouval na druhou kolej a zaměřil se na dokončení vysoké školy.
V té době už jen spíš běhal a velmi rád s námi jezdil po Rakousku, kde si na běžeckých závodech spravoval náladu. „Mám to tu rád a strašně se mi tyhle typy závodů líbí,“ říkal vždy při návratu domů: „Až mi to nepůjde, tak se tam stejně občas zajedu podívat.“
To také v následujících letech splnil. Když úspěšně dokončil školu, začal putovat po různých místech republiky, kde neustále postupoval výš a výš ve svých postech v zaměstnáních a firmách, kde pracoval. A hlavně měl čím dál méně času.
Proto za námi většinou narychlo přijel autem, odběhl závod s hobíky, pokecal, vypil své oblíbené pivo a opět zmizel.
Ale pokaždé se nezapomněl u mě stavit a připomenout se, kdykoli jel do sousední obce za svým synem, o něhož se opravdu velmi dobře staral. Ostatně když jsem jeho kluka začal učit na škole, kde jsem nastoupil, tak jsme pak byli v kontaktu velmi často.
„Pamatuješ, jak jsi mi říkal kdysi dávno, že už se těšíš, až mi kluka přivedeš, abych ho vzal taky do parády,“ připomínal jsem mu. „No a vidíš, už je to tady. Jen je to trochu jinak než jsme si asi oba představovali, protože sport, který je z povinnosti ve školních osnovách, tak ten se nedá s nikým dělat pořádně. Děti k tomu tak přistupují a to nemá pak smysl.“
„Já to vím,“ s úsměvem komentoval mé otrávené připomínky k současné mládeži.
„S tím nic nenaděláme. Jsou jiní a mají úplně odlišné zájmy, než jsme měli my. A hlavně jsou nesmírně pohodlní.“
„Ostatně já už pomalu taky,“ poplácal si po břichu a pak dodal: „Věřím, že moje pětiletá dcera Emma bude přece jen jiná. Má mě dokonale omotaného kolem prstu tak, že jí koupím to nejlepší vybavení, co bude potřebovat. Už se začíná sportovně projevovat a atletika v Hradišti, kde teď bydlíme, má hluboké kořeny, tak snad tam pro ni najdu taky výborného trenéra.“
„Ale na to kolo, jak budu mít o dovolené čas, spolu vyrazíme a projedeme zase ty naše staré stezky. Na to se těším celý rok.“
„Já taky,“ mávl jsem za ním rukou, když ve spěchu opět nasedal do auta.
Otevřel ještě okénko a zavolal: „A nezapomeň mi pak zase připomenout termíny tvých závodů, co pořádáš, já ti něco seženu na ceny. Víš, že mám pro tebe slabost.“
Kéž by ji mělo i víc těch, co jsem je trénoval a obětoval jim fůru času.
Ale díky aspoň za těch pár, co mi zůstali kamarády na celý život stejně jako Martin.
Autor: Zdeněk Smutný
11.6.2014