Na dětství se dá vzpomínat pořád
Opět mi to nedá, abych si znovu nezavzpomínal. Třeba i na Marka.
Byl o rok mladší než já a je to tak trochu zvláštní postava mezi mými běžeckými a životními kamarády.
Přestože pocházíme ze stejné vesnice, v ranném dětství jsme se moc neznali, poněvadž žil v horní části obce a tradiční dětské rivalství mezi „dolňáky a horňáky“ z nás přátele nedělalo. Spíš líté nepřátele, kdy jsme se vyžívali v tvrdých soubojích. Používali jsme k tomu praky i skobičky na gumě mezi prsty pro boj zblízka. Ale hlavně se na pružný, nejčastěji vrbový prut, nalepil na špičku váleček z pěkně promačkaného jílu a pak se tím švihlo proti soupeři. To panečku letělo. A daleko. Byla to naše obvyklá dělostřelecká předpříprava boje. A pak ten zásah, to se občas bláto rozplesklo i na obličeji. Divím se, že se tenkrát nikomu nic vážného nikdy nestalo.
I když jsme jednou měli namále, neboť zabraní do bitvy o vysoké mosty, po nichž vedou koleje železniční trati přes údolí potoka Rakovce, jsme zapomněli na vlak. Naštěstí to zjistil výpravčí z nedaleké stanice a odjezd pozdržel. Než ovšem dojeli jím zavolaní příslušníci SNB, vyklidili jsme takticky pozice a zmizeli špinaví až hrůza jako myšky v domovech.
Vyšetřování ve škole nebralo konce a my všichni svorně jako jeden muž tvrdili, že jsme se koupali v místním obrovském pískovém lomu a nikdy se na mostech neobjevili, protože to máme od rodičů zakázané. Abychom odvedli pozornost, drze jsme tento konflikt s dráhou svedli na kluky ze sousední obce. Nakonec z toho nikdo žádné potíže neměl a vyšumělo všechno do ztracena. Je fakt, že další bojové akce jsme už naplánovali do bezpečnějších míst. Jenže jak jsme pomalu dospívali a přešli na druhý stupeň základní školy, kam jsme dojížděli do Vyškova, tak se pomalu mezi námi válečná sekera zakopala. Zjistili jsme, že kluci z „vrchu“ jsou stejní jako my, protože jsme se najednou potkávali v jiných situacích a nepřátelství na život a na smrt přerostlo v letitá kamarádství.
Takhle jsem se dal dohromady i já s Markem. Byl to velmi nadaný sportovec.
A všestranný. Koneckonců jako dříve téměř všichni kluci z vesnic. Byl prvním z nás, co závodil v oficiálním atletickém klubu, kde měl i registraci a hlavně se účastnil nejvyšších soutěží v republice. Ostatně jeho tehdejší osobní rekord na patnáctistovce, kterou zvládl ještě jako starší žák těsně pod 4:25, hovoří sám za sebe. To jsou pořád časy, které na žákovských mistrovstvích braly a berou medaile.
Přitáhl mě i mimo školní aktivity na stadion a tvrdě jsme se tam pustili do tréninku.
Tak jsme spolu pomalu procházeli pubertou. Já pokračoval v běhání a on toho nechal. Měl totiž jednu velkou chybu. Byl strašně hezký. Nevím, jak to dělal, ale holky po něm šílely. My mu to všichni záviděli, jenže ho to strhlo od sportu úplně jinam. Zábavy, alkohol a jeho talent se víceméně ztrácel víc a víc v nedohlednu.
Vlastně ani díky tomu svému novému stylu života nedokončil střední školu. V průběhu mých čtyř let na průmyslovce, kdy jsem pobýval přes týden na internátě a věnoval se naplno atletice, jsme se o víkendech, když jsem se objevil doma, moc neviděli. Nějak jsem už nechápal jeho životní náplň.
Jenže po maturitě, poté co jsem nastoupil do práce, mě jednou vytáhl do docela vzdálené obce, kde bydlely nádherné holky. No a já neodolal. Tak jsme potom trandili pořád sem a tam na pionýrech, tehdy proslavených malých motorkách naší výroby s obsahem 50ccm, na něž už mohl být řidičský průkaz od 15 let. Je pravda, že já už měl papíry i na auto a velkou motorku, ale na ně v tom čase nebyly peníze.
Abychom nemuseli najíždět po silnicích velké množství kilometrů, našli jsme si zkratku podél valu Drahanské vrchoviny po polní cestě spojující dvě nejblíže položené vesnice, teď už i tudy vede asfaltka, a lítali tam jako blázni. Hlavně pak v noci, když jsme se vraceli ze záletů.
„Víš, co,“ navrhl jednou Marek: „Svítí měsíc, je vidět, pojedeme bez světel. To bude tanec.“ Nevím, proč jsem tehdy neměl víc rozumu a nenadal mu. Místo toho jsem bezmyšlenkovitě vypnul světlo a řítil se po traktory rozbité cestě vstříc dobrodružství.
To se stalo naší pravidelnou zábavou při návratu domů.
Až jednou. On zase jel přede mnou a pořád na plný plyn. Znenadání jsem v tom nočním šeru spatřil, jak náhle zmizel z cesty a po hlavě letěl ze stráně dolů. Předním kolem se zasekl do díry v polňačce, kterou pořádně neviděl, stočila se mu řidítka a přelétl přes motorku do hustého křoví, co lemovalo cestu.
Okamžitě jsem byl u něj. „Co je? Stalo se ti něco,“ křičel jsem vyděšeně do tmy, zapnul světlo a namířil jsem ho tam, kde jsem tušil kamaráda.
„Dobrý, nic mi není,“ ozval se a pomalu se škrábal nahoru. Zhluboka jsem si oddechl. Jenže pak mě pohled na něj doslova vyděsil. Obličej měl zalitý krví a přes celou tvář se mu táhla dlouhá rozevřená rána. Zřejmě zachytil o něco velmi ostrého v tom křovisku a to mu rozřízlo celou škraň.
Lekl se sám, jak si přejel rukou přes bolestivé místo. Provizorně jsem mu to zavázal. Naštěstí byly u těchto vozítek i malé lékárničky a okamžitě jsme jeli na pohotovost.
Nikde jsme to nenahlásili a vymluvili se na pád při běžeckém tréninku v lese. Nikomu nebylo divné, že trénujeme v noci. Marka si nechali v nemocnici a snažili se mu dát obličej dohromady.
Moc se to nepovedlo. Zůstala mu přes půlku obličeje viditelná jizva a on zatrpkl.
Skončil s partou místních štamgastů v hospodách a už se mnou nikam nechtěl vypravit.
Konec konců já také v té době rychle opustil rodnou ves. Nastoupil jsem na vojnu.
Když jsem se vrátil po dvou letech domů, on už mezi vesnickými opilci nebyl. Prý se odstěhoval někam pryč. Nikdo nevěděl kam a já po něm nepátral.
Nastupoval jsem pomalu svoji trenérskou dráhu a měl obrovské plány a sny. Místní alkoholici pro mě byli naprosto nepochopitelné ghetto společnosti, kterému jsem se širokým obloukem vyhýbal.
Po mnoha letech zklamání a téměř zbytečné práce, jak mi to tenkrát připadalo, jsem se rozhodl vést tréninkově jen své syny a s mladším zakotvil u fotbalu.
„Ahoj Zdenku,“ ozvalo se za mnou jednou na hřišti. Otočil jsem se a zkoprněl úžasem.
Stál tam Marek. Jizva na tváři a značně poznamenaná vizáž těžkým životem alkoholika jej hodně změnila.
Že mi vezmeš kluka do parády,“ ukazoval na chlapce, stojícího vedle něj.
Vypadal stejně jako on za mlada. A také tak velký talent, jak jsem poznal za chvíli.
Opět jsme se tehdy na pár let sešli. Na fotbalovém stadionu. On nade mnou jako tichý fanda a já u střídačky svých hochů.
Měl jsem z něj radost. Rodina ho vytrhla ze spárů alkoholu a on se držel.
Jenže jeho syn byl stejný jako on. Jablko nepadlo daleko od stromu.
Byl příliš přitažlivým objektem dívek a tak po nějaké době fotbalu nechal.
Nevím co s ním teď je.
Ale hlavně, nevím co je s Markem. Přece jen už je to hodně let, co jsme se viděli naposledy, když se smutně loučil po odchodu jeho kluka z našeho týmu.
Jen věřím, že vydržel a nevrátil se zpět do drápů alkoholového démona.
Byla by to škoda.
Autor: Zdeněk Smutný
15.1.2014