Lucie – všestranný talent
V době, kdy jsem skončil ve škole jako učitel a pak jsem byl následně odvolán i z funkce vedoucího trenéra mládeže, k tomu všemu se nebudu nijak vyjadřovat, je to dávno pryč, u mne zůstaly v tréninku vlastně jen dvě mladé dívky, které odmítly přejít pod křídla nového vedení atletického oddílu. Dospělých běžců jsem trénoval pořád dost, ale tato dvě děvčata prostě chtěla dál spolupracovat se mnou, tak jsem se rozhodl to zkusit. Obě byly mimořádně talentované, ostatně o Pavlíně tu už také byla řeč, dotáhla to do reprezentace v triatlonu, a teď musím připomenout ještě také Lucku.
Byla by to škoda nevzpomenout si na její mimořádný talent.
Nakonec ho po kom měla zdědit. Otec ligový basketbalista, hrál i za slovenskou reprezentaci a také dřív v dětství výborný tenista a atlet, matka špičková běžkyně, bylo jasné, že Lucie musí být šikovná a hlavně pak pořádně urostlá a vysoká.
Nejdřív jsme jen běhali a věnovali se správné technice běžeckého pohybu a všeobecné koordinaci, ale postupně jsme přecházeli i k ostatním disciplínám.
Díky své všestrannosti Lucka jasně směřovala k sedmiboji.
„Já ji také vidím jako vícebojařku,“ tvrdil mi její otec, který se o dceru mimořádně zajímal. Snažil se pomoct a vyřešit všechny problémy, které tenkrát nastaly.
Je pravda, že bez něj bych s oběma dívkami asi dál nepokračoval. On všechno doladil a tak jsme zkusili dál pokračovat v jejich přípravě.
Otevřeně se ale přiznávám, že jsem běžecký trenér a ostatní atletické disciplíny mě nikdy moc nezajímaly. Až s Luckou jsem pronikal pořádně do tajů, koule, oštěpu, překážek, dálky a také třeba i výšky. Ta jí šla nejlépe. Ještě jako mladší žákyně se dokonce pokoušela na zcela nevyhovujícím doskočišti v Blansku o český rekord a málem se jí to podařilo.
Lucie byla vždy svá. Cílevědomá, ovšem svým zvláštním způsobem, a pokaždé se snažila dosáhnout co nejlepších výkonů. Jen v sedmiboji se jí nikdy pod mým vedením nepodařilo zvládnout všechny disciplíny na úrovni, na kterou měla natrénované. Přesto vyhrála mistrovství Moravy a Slezska v Třinci ve vícebojích.
„Já to nechápu,“ říkal jsem jí, když pokaždé něco totálně zkazila. „Vždyť to umíš, tak to prostě jen zvládni jako na tréninku a bude to. Nepovedlo se to. Asi to tak je, já tomu moc nerozumím. Sedmiboj je prostě záhadná disciplína. Ty výpadky mě ale vždycky hodně naštvaly.
Stejně jsme ale nejvíc běhali. To jí šlo také výborně. Ale jen tak do 800 metrů. To Pavlína, co tréninky absolvovala společně s ní, ta zase byla klasická vytrvalkyně a časem se to také projevilo.
Lucka ale ne. Sprinty a tratě od 300 do 800 metrů, to bylo její, dál už se trápila. A já jí nechtěl běhání otrávit, tak jsem ji do delších závodů nenutil.
Ale mimořádně se jí dařilo po ty roky, co jsme spolu trénovali, na Hornické desítce ve Frýdku Místku. Tam startují děti po ročníku a běhají jedno kolo přes park, což je asi 880 metrů. Přesně do takové vzdálenosti byla Lucka schopná podat špičkový výkon a to, aby se člověk ve Frýdku dostal v jakékoliv kategorii na bednu, bylo nutné. Ostatně tam se schází elita již od žáků. Je to takové malé mistrovství na silnici.
A právě zde Lucie ukazovala, že dokáže také běhat. Na stupních stála pokaždé, když na Hornické desítce startovala.
Postupně jsme posouvali její osobní rekordy. Jenže začala mít potíže s kolenem a právě po zisku zlaté medaile z MMaS v sedmiboji šla k lékaři s bolestí v koleni, a odcházela s termínem operace. Po ní koleno pořád nebylo ideální, tak se věnovala spíš vrhačským disciplínám a hlavně také studiu na gymnáziu, kam nastoupila. Tam jí ale vadily nároky vyučujících a po prvním pololetí si řekla, že se chce věnovat sportu minimálně tak intenzívně jako předtím a tak začala uvažovat o přestupu na sportovní gymnázium do Brna.
„Mají tam lepší podmínky. Mohla bych se sportu věnovat naplno a taky škola by šla zvládnout lehčeji,“ říkala mi a tak jsem začal zjišťovat, co s tím.
A najednou se objevila neuvěřitelná možnost. Uvolnilo se místo v jedné třídě a Lucie nezaváhala a v pololetí přešla do Brna. Přesně tak, jak to uměla. Vrhla se do všeho po hlavě. Ale s takovým tím svým bohémským způsobem a nadhledem. To měla v krvi. Nějak bylo, nějak bude.
Jenže se nedostala do kmenové třídy mezi atlety, ale do třídy nekmenových sportů mezi badmintonistu, lezce, fotbalistku, tanečnice, plavce, střelce, orientačního běžce a další zajímavé lidi.
Od té doby jsem už o ní měl zprávy jen sporadicky a občas se s ní potkal na závodech nebo ji uviděl ve výsledcích. Jen jsem slyšel, že si užívá svobodného života v Brně celkem naplno. Má to prostě v povaze.
Na rozdíl od řady jiných mých svěřenců se ale ke mně vždy hlásila a dokonce trochu nerada také přiznala, že se jí moc sportovně nedaří.
Prostě to nebylo ono. Asi si představovala všechno jinak a taky z ní jednou vypadlo, že se jí tam nikdo moc nevěnuje.
S tím ovšem musela počítat. Trenéři tam mají víc talentů a tak se nemohli starat jen o ni, jak jsem to dělal v době, kdy se mnou trénovala, já.
„Já nevím,“ vyhýbavě mi tenkrát odpověděla na otázku, co bude dál. „Zkusím s tím něco udělat a změnit, co půjde.“
Její bývalý přítel trénoval u kondičního trenéra Davida Neruda.
„Jedno odpoledne jsme se potkali, sdělili si svoje očekávání a představy o tréninku a podali jsme si ruce k budoucí spolupráci. Následovali kombinace kondičních tréninků s ním a technických se školním trenérem. Bylo to náročné, jak časově, tak organizačně. Oba museli vědět, co jsem dělala na tréninku toho druhého. Tréninky ve škole mě bavili čím dál míň, kvůli kolektivu, atmosféře a přístupu školního trenéra. Tak jsem chodila na tréninku už jen k Davidovi. Tím pádem, jsem upustila od technických disciplín úplně a začala jsem běhat po lese. Byl to skvělý pocit. Dlouhé běžecké tréninky, mě posouvaly dál fyzicky i psychicky. Vždy jsem odcházela z tréninku s čistou hlavou,“ řekla mi později na vysvětlenou.
A najednou jsem ji začal vídat ve výsledcích na delších závodech. Neuvěřitelné při tom, jaké s tím měla dřív problémy. Ale je vidět, že všechno jde, když se chce.
Nevím přesně, jak to vzniklo, zřejmě přes trenéra a přítele, co také dělal orientační běh a tak se i do toho vrhla po hlavě. A teď trénuje s klubovými kolegy, kde mají skvělý kolektiv.
A jak je to u ní normální, výsledky se dostavily. Dokonce i vyhrává závody.
Víc o tom nevím, jen co zaslechnu nebo vidím na facebooku, ale zřejmě si našla konečně sport, kde je spokojená a daří se jí v něm nad očekávání. Což je skvělé a moc jí to přeji.
„Orientační běh už pro mě není jenom sport, ale i životní styl. To může potvrdit každý orienťák,“ dodala mi ještě Lucka další informace k svému novému sportovnímu zaměření.
Je vidět, že i ta moje práce s ní od malička nakonec měla smysl.
A to je dobře, protože tohle rozhodně není pravidlem u všech dětí, které jsem kdy trénoval. Mnoho jich zmizelo a dokonce ani nesportují.
Ne tak Lucka a já jsem moc rád, že to s ní takhle skvěle nakonec dopadlo.
Nějak to k ní prostě patří.
Neumím si představit, že by se něčemu vůbec nevěnovala.
To by nebyla ona. Jsem zvědavý, čím mě ještě překvapí.
Autor: Zdeněk Smutný
4.11.2015