Lenka – všechno se opakuje
Myslel jsem, že už mám všechny své začátky trenérské práce probrané, ale není to pravda. Občas se objeví vzpomínka, která pak vypadá v dalších souvislostech až neuvěřitelně zajímavě. Tak se k tomu ještě vrátím. Musím.
Ve svých úplných trenérských začátcích, kdy jsem ještě pořád naplno závodil, jsem měl kolem sebe jen pár dívek, které závodily za Geotest Brno.
Tenkrát se trénovalo na strašlivé škvárové dráze ve Vyškově, kde se nikdo nikoho neptal, zda tam může být a všichni jsme se tam vlezli. A že tam byly davy dětí, to mi věřte.
Lyžaři, fotbalisté, atleti a občas i někdo jiný. A přece tam bylo možné bez problémů trénovat.
A právě tam mě zastavil kamarád, se kterým jsme se potkávali na podzimních přespolních lyžařských bězích. Také tenkrát závodil jako divý, ale za mnou přišel kvůli něčemu jinému.
„Poslouchej,“ povídá mi, když mě našel na hřišti, „moje holka dělá běžecké lyžování, ale docela dobře jí to také běhá. Nechceš s ní udělat také atletickou přípravu. Vidím, že tu máš nějaké dívky, tak si myslím, že by se k vám mohla přidat.“
„Proč ne,“ odvětil jsem mu. „Budu jenom rád, když někdo přibude. Navíc už něco umí. Holky od ní aspoň ledacos odkoukají.“
A tak začala moje spolupráce s Lenkou. Byla šikovná, navíc výborná kamarádka a k tomu nesmírně obětavá. Kdykoliv ochotná každému pomoct. A překvapivě jí šla lépe čtvrtka než půlka či patnáctistovka, jak by se dalo od lyžařky očekávat. Měla hodně dlouhý krok a na delší trati ho pak neudržela a pokaždé potom postupně zpomalovala, protože na to neměla dost síly. Ale na atletické soutěže její výkony bohatě stačily. Družstvo žen Geotestu startovalo v první lize a mělo mančaft poskládaný z celé Moravy. A vedli to tam šéfové moc dobře. V první lize vždy na špičce a navíc se za body už tehdy platilo.
A to byla hodně silná motivace. K tomu se pak jezdilo po zahraničních závodech. Samozřejmě na západ. Vídeň byla automatická, ale podle zisku bodů v soutěži družstev a se pak jezdilo i do dalších západních zemí. Tedy ty nejlepší dívky společně s trenéry. Samozřejmě o takové akce byl mimořádný zájem. Tehdy to byl skoro zázrak dostat se na západ. A my tam jezdili pořád.
Také se pak pořádala soustředění v bývalé NDR u moře v Greifswaldu. Vždy začátkem prázdnin a to byla též velká motivace se dostat k Baltickému moři, přestože bylo dost studené. Ale to nám moc nevadilo.
Jezdilo se tam vlakem a spalo na vysokoškolských kolejích. Když jsme tam byli naposledy, jel jsem dokonce autem. Starou škodovkou 105. Po dálnicích postavených ještě před válkou, kde byla povolená jen stokilometrová rychlost. Byly tak rozbité, že to rychleji stejně nešlo. Obzvlášť kolem Berlína. 980 km z domu až na místo a bez problémů se to zvládlo. A zpět taky. Doma jsem jen potom tehdy nabral jinou posádku a jeli jsme přes Maďarsko na dovolenou do tehdejší Jugoslávie. Projeli jsme Sarajevo a tunely dolů až do Dubrovníku. Brzdilo se tak, že jsme zničili obložení na brzdových kotoučích a pak už jsem musel dávat pozor, abych dokázal cestou domů správně dobrzdit před každou překážkou. Takže jsem projel Evropu běhen tří dnů od Baltu až ke Středozemnímu moři. To byly šílené doby. Ale zvládlo se to i v těch drsných podmínkách.
A právě Lenka byla také jednou na tomto soustředění v NDR. Všem se nám tam líbilo, ale jí až tak moc ne. Hezké prostředí malého stadiónku, kde se také při příjezdu závodilo a pak jsme tam přes celé město jezdili trénovat. Odpoledne jsme zamířili na zdejší pláže. Moře tam sice bylo mělké a při odlivu hodně ustupovalo, ale to nám nevadilo. A také jsme pokukovali po nudistech. To jsme moc od nás neznali, ale Němci na to byli specialisté.
Pár úspěšných let jsme tak prožili ve vzájemné spolupráci. Jak přibývali další členové tréninkové skupiny, tak Lenka potom postupně skončila. Odešla studovat vysokou školu a moc často jsme se pak už neviděli. Občas jen někde kývla rukou na pozdrav při náhodném setkání a to bylo tak všechno. Víc jsem o ní nic nevěděl.
Ale zřejmě život asi moc jednoduchý neměla. Ovšem kdo ho má, že?
Učila ve Vyškově na Střední zemědělské škole a po sloučení škol zdejších středních škol vyučuje i na Gymnáziu a roky kolem nás pádily neskutečným tempem.
Až jednou se na úplně novém stadionu ve Vyškově zastavil u mě na tréninku opět onen kamarád, co mi tehdy před dávnými časy přivedl Lenku.
Stejně jako já o pár desítek let starší a o několik kilo těžší. S ním jsem vídal poměrně častěji, protože vedl zdejší fotbalový klub. Už zdálky se usmíval a ukazoval, jak mu šlapou nohy.
„Mám v obou kolenech nové klouby. A je to paráda,“ hlásil mi tenkrát už zdálky.
„Ale kvůli tomu jsem za tebou nepřišel. Mám vnučku a zkouší běhat. Nechceš to s ní zkusit taky jako tenkrát s Lenkou.“
„Samozřejmě,“ jen jsem pokývl, protože jsem tušil, o koho jde.
Přišla i Lenka. Spolu jsme ledacos probrali a zavzpomínali na staré časy.
A začala pak další spolupráce. Sice s její dcerou, ale pořád vlastně s někým blízkým.
To už je pak jiný příběh, který jsem vám také popsal.
Je jen přímo neuvěřitelné, jak se ten život točí kolem nás pořád v kruhu.
Kdo by si tenkrát pomyslel, že to takhle někdy dopadne.
Ale musím podotknout, že už jsem přivítal ve své tréninkové skupině více dětí, jejichž rodiče jsem také trénoval.
Je zajímavé se nad tím zamyslet.
Ale je dobře, že to tak je.
Alespoň je vidět, že ta moje celoživotní práce k něčemu byla a zanechala v těch mých bývalých svěřencích nesmazatelné stopy.
Takže ten čas, který jsem jim věnoval, nakonec nebyl úplně zbytečný.
A to mě těší.
Autor: Zdeněk Smutný
13.10.2015