Katka – jak se člověk za ty roky změní
V dobách mých trenérských začátků jsem měl své svěřenkyně zaregistrované v Geotestu Brno. Ostatně to byl široko daleko nejlepší oddíl, který nejenže měl družstvo žen v první lize, ale hlavně pro ně i jejich trenéry hodně dělal. Ale to už jsem tady jednou popisoval.
A právě kolem mých velmi talentovaných běžkyň, Magda držela tehdy tři československé rekordy, se vytvořila výborná parta žákovských závodnic z celé Moravy. Mimochodem tam patřila v té době i Petra Drajtzajtlová mnohem později provdaná Kamínková. A také se tam z Moravského Krumlova zařadila Katka. Byla hodně snaživá, takový poctivý dříč a o rok starší než třeba Magda s Petrou.
Aby nedošlo k mýlce. Já tenkrát ani Petru, ani Katku netrénoval, jen jsme spolu jezdili po soutěžích družstev a jiných závodech na dráze.
Katka se poctivě připravovala se svou trenérkou a byl schopná odběhat cokoliv.
Absolvovala také s námi, ještě jako žákyně, jedno naše historické soustředění na chatě v Pístovicích v době, kdy zde byl vypuštěný celý rok rybník, protože se odbahňoval a tak jsme tam měli klid od rekreantů a dřeli tam až do úmoru.
A Katka to zvládala naprosto v pohodě. Už tehdy bylo vidět, že se časem prosadí.
Sledoval jsem ji pak z povzdálí, jak se pomalu prokousávala v tabulkách a postupem doby nakoukla i do extraligy. Své osobní rekordy výrazně posunula až na půlku za 2:07, což už je čas na naše poměry špičkový. Tehdy se jí také narodila dcera.
Občas jsme se potkávali i na delších závodech. Zejména v době, kdy jsem vracel na závodní dráhu právě Petru a také ji i trénoval, jsme jezdili skoro pořád na silniční závody do Rakouska i s mým starším synem Radimem a Katka se tam občas na Waldviertel cupu také objevila. A Petru pokaždé pořádně prohnala. Tuším, že ji v začátcích dokonce i jednou porazila na nějakém kratším závodě.
„Mně tyhle silniční závody nic neříkají,“ tvrdila tenkrát pokaždé při vyhlašování vítězů. „Jezdím sem jen kvůli tomu, že nic takového u nás není a dobře tady odtrénuji.“
Jak se tento její pohled za nějakou desítku let změnil. K neuvěření. Ale k tomu dojdeme.
Závodila pořád, ale už se jí na dráze tak nedařilo, ani se jí moc nechtělo dřít kvůli tomu, aby zaběhla nějaké slušné časy. Proto přišla po letech už jako veteránka pomoct AHA Vyškov v soutěži družstev a tak jsme se zase začali vídat víc.
„Já již chodím běhat jen tak pro zábavu,“ tvrdila tenkrát. „Už mě to moc nebaví.“
„Tak si zkus něco jiného,“ říkal jsem jí při návratu myslím z MS veteránů do vrchu u nás na Dolní Moravě, kde si to jen tak přijela vyzkoušet. „Silnici jsi běhala vždycky. Přidej se k nám, napíšu ti plány a zkusíme to jinak a uvidíš, že to bude zajímavější.“
Tady roky nerozhodují, vidíš sama, jak letité běžkyně u nás drží prim.“
„Dobře, tak to zkusíme,“ kývla po krátkém přemýšlení na moji nabídku.
Rozjeli jsme přípravu přesně podle plánů, co dělala moje parta a Katka, která takhle nikdy netrénovala, okamžitě vyjela nahoru, začala prohánět celou moravskou špičku a hlavně i vyhrávat. To ji nesmírně nakoplo a s chutí dál makala. Kdekoliv se objevila, patřila k favoritkám závodu a vyhrála, kde se co dalo. Včetně řady běžeckých pohárů.
I na světových veteránských soutěžích se jí mimořádně dařilo. Absolvovala jich hodně a dovezla si i nějaké cenné medaile. Ale hlavně se mezi těmi holkami, jako třeba je Petra Kamínková, cítila moc dobře. Ostatně, když se sešly zrovna ty dvě a začaly spolu vykládat, málem nestihly přijít ani na start. Nedalo se to ani poslouchat, jak jim ta pusa mlela. A zřejmě taky probraly všechno, co jen mohly. Jak všechny ženské,
V dalším roce do tréninku šlápla ještě víc a již v únoru na běžeckém svátku v Prusinovicích dala zdejší náročnou desítku pod 40 minut, což je čas, který má na této trati svoji váhu. Tenkrát byla šťastná, žila svůj život naplno i s dospívající dcerou a nesmírně se vším bavila. Troufla si i na půlmaratón, ale ten se jí v Blansku v obrovském vedru nevydařil.
„To je paráda, jak mi to šlape,“ říkala mi tenkrát šťastně na každém závodě, kde přijela i se svým novým přítelem a mimořádně se jí dařilo. Jenže pak přišla od něj obrovská rána a Katce se otočil život úplně někam jinam. Otevřely se jí oči, když časem poznala, v jakém komplikovaném vztahu žije a pochopila, že to tak dál nejde. Rozešla se s oním mužem, ale hodně ji to poznamenalo. Sice se ještě chvíli snažila trénovat, ale stala se z ní jiná žena. Ztratila chuť makat jako dřív a neměla žádnou motivaci něco opět dokázat. Ani pro své vlastní potěšení a dobrou náladu.
Jezdila dál na závody, asi ze zvyku, a trochu možná trénovala, ale ne tak jak jsem ji to předepisoval v plánech, proto jsme naši spolupráci ukončili.
Někdy jsme se potom potkali na závodech, kam se přijela spíš podívat, než aby podala nějaký výkon. A jen jsem od ní pořád slyšel, že končí. „Tohle je poslední sezóna,“ tvrdila před nějakým rokem. „Zkusím všechno změnit a žít jinak. Už mě tento způsob života za ty roky nebaví.“ Hodně se změnila a dokonce se k nám přestala časem i hlásit.
Katku to všechno hodně sebralo. Už ji skoro nikde nepotkáváme.
Občas je sice vidět ve výsledcích nějakého krátkého závodu, ale tam asi jela možná pro vzpomínky a z nostalgie. O to, jak dopadne, jí už moc nešlo.
Tak nevím, kam teď směřuje její cesta životem.
Dlouho jsem ji neviděl a docela mě to mrzí.
Mohla toho hodně dokázat.
Autor: Zdeněk Smutný
9.12.2015