Karolína překvapuje čím dál víc
V době, kdy jsem měl na tréninku poslední rok z žákyň již jen Pavlínu a Lucku a víc jsem původně ani nikoho jiného do party nechtěl přibírat, jenže za mnou přišel můj bývalý spolupracovník z fabriky, kde jsme vyráběli kuchyně před tím, než jsem šel učit.
„Moje dcera Kája chodí na tréninky do AHA Vyškov a vůbec jí to tam nesedí,“ povídá mi, „nemůžeš si ji vzít k sobě.“
„Proč ne, přidá se k holkám a uvidíme, co to přinese,“ říkám mu a tak se moje stáj s nejmladšími svěřenkyněmi opět rozrostla o jednu velmi šikovnou členku.
Karolína byla štíhlá a já v ní viděl budoucí skvělou vytrvalkyni. Zejména když hned po půl roce přípravy dokázala vybojovat na mistrovství ČR v přespolním běhu na těžké rozbahněné trati v Lipovci fantastické páté místo.
Bohužel se nám pak nedařilo naplnit předpoklady, které z tohoto výsledku měly bez debat vyplynout. Je ovšem pravda, že Kája byla velmi často nemocná a to dost narušovalo koncepci přípravy. Přesto měla být trochu jinde, než výkonnostně byla a já si s tím marně lámal hlavu, proč to tak je.
Tenkrát jsme většinu tréninků přes zimu absolvovali na chodbě ve škole, kde jsem dřív učil. Ještě několik roků mi ředitel školy dovolil tam připravovat svoje svěřenkyně, ačkoliv jsem tam už nepracoval. Až později mi to už pak neumožnil a my s další partou holek skončili v zimě v parku a na silnici.
Ale tenkrát to byly ideální podmínky. Chodba měla přes devadesát metrů a daly se na ní točit celkem v pohodě kolečka přes 160 metrů dlouhá. Dokázali jsme tam natrénovat v ideálních podmínkách i my dospělí v době, kdy jsem tam učil, obrovské objemy kvalitních úseků, které by se jen tak v zimě běhat nedaly. A navíc byla v suterénu velmi slušně vybavená posilovna. Té jsme také hodně využívali. Pro trénink v zimě to byly zlaté podmínky a úžasné časy.
Proto jsem si toho také vážil, že jsem aspoň nějaký ten rok s mladými holkami mohl na chodbě školy dál trénovat. Šlo jim to tam výborně.
Karolína se rychle přizpůsobila a zvládala v podstatě skoro všechno, co přece jen o pár let starší dívky.
Až ale další rok se najednou začala projevovat příprava a posouvala rychle své osobní rekordy na 800 metrů. A také samozřejmě na třístovku. Tam ještě lépe.
Byla a je pořád neskutečná bojovnice a rváčka. Dokázala v sobě najít v závodě takové rezervy sil, že jsem občas jen hleděl. Tohle moc dívek neumí.
V následujícím roce se k nám přidala i její sestřenice Klárka a společně se obrovsky zlepšovaly. Obě si posunuly osobáky až na neuvěřitelné časy a Klárka dokonce vedla české tabulky na 1500 metrů ve svém ročníku a na 800 metrů patřila také k nejlepším.
Ale pořád se mi něco na technice běhu u Karolíny na delších tratích nezdálo. Jakoby to silově nezvládala a vždycky začala ve druhé části závodu ztrácet, což pak aspoň zachránila závěrečným finišem. A nejhorší to pak bylo po letních prázdninách.
Moc společných tréninků udělat nešlo, protože byly věčně na táborech nebo u příbuzných.
„Napíšu vám plán,“ říkal jsem jim a také to udělal, „a vy podle toho aspoň něco odtrénujete samostatně.“ Jestli to zvládly, to dodnes nevím, ale na výkonech to nebylo znát. Na podzim nám trvalo nejméně dva měsíce, než se dostaly do původní formy.
V roce, kdy Karolína končila školní docházku, pak její rodiče napadlo, že by mohla jít na sportovní gymnázium do Brna. Domluvili se tam přímo s trenérem Pepou Sečkářem, se kterým jsem toho za desítky let kolem atletiky opravdu hodně prožil a nejvíc pak ve skvělém mančaftu žen kolem Geotestu Brno. Měl mimořádný zájem o talentovanou a šikovnou holku a už v průběhu zbytku roku k němu jezdila v pátek na tréninky a on sledoval, jak si vede na dráze ještě pod mým vedením.
A tak tedy přešla k němu a zároveň na sportovní gympl. Ihned nastaly změny v přípravě, kterým, jsem já tehdy moc nevěřil.
Přešli na sprinterský trénink a kompletně překopali to, co jsme za ta léta dělali a na co se připravovali. Jen jsem nad tím kroutil hlavou, protože původní dohoda zněla naprosto jinak, ale to by stejně nešlo realizovat, tak jsem čekal, co se z toho vyvine.
První rok to nebylo nic moc, ale i tak se zlepšila ve sprintech a na 400 metrů.
A pak to začalo. Nastal u ní obrovský progres v rychlosti a posuny časů na 400 metrů hluboko pod jednu minutu.
„Je to skvělé,“ říkal jsem jejímu otci, „ jen nevím, jestli to půjde takhle dál, protože jsou to neuvěřitelné skoky. Snad tu výkonnost stabilizuje dál a udrží si ji i v příštím roce.“ Stále jsem byl mírně skeptický, ale je fakt, že jsem ji už pak na dráze neviděl běžet, protože jsem se na její závody nikdy nedostal, tak jsem nebyl schopný objektivně posoudit, jestli je to všechno na správné cestě.
A viditelně bylo.
V dalším roce fantastický posun jak ve sprintech tak také na 400 metrů a její první titul mistryně české republiky právě na této trati.
A také pak nominace na mistrovství Evropy do štafety.
Parádní rok.
A na podzim pokračuje dál v posunu svých rychlostních rekordů. Osobáky si zlepšila jak na 100 tak na 200 metrů a šlape jí to bezvadně dál.
Jsem hrozně rád, že jsem se mýlil a že se opravdu trefili s trenérem do tratí, kde se může naplno projevit její bojovné srdce a kde se dokáže tak posouvat a dál pořád zlepšovat.
A abych nezapomněl. Je skvělá i v jiných oborech. Například pro AK Drnovice navrhla neuvěřitelně sugestivní logo, které září na našich dresech na závodech do daleka a jsme i díky tomu nepřehlédnutelní.
Ale nejdůležitější je, že pořád ta skvělá holka, která u nás začínala.
A já jsem opravdu šťastný, že se jí tak daří.
V našich podmínkách by to nebylo možné dokázat.
To přiznávám bez obalu.
Autor: Zdeněk Smutný
11.11.2015