Skromnost šlechtí
Východním směrem od mé rodné vesnice, rozložené na zalesněném úpatí Drahanské vrchoviny, kousek za státní silnici a nyní i dálnici, je nedaleko od sebe mezi rovinami úrodných lánů polí, skrytý okolnímu světu, ostrůvek bývalých německých obcí.
Pro nás kluky to bylo vždy tajemné místo. Trochu odtažené od okolního světa, s vlastním životem i specifickou kulturou vesměs nových obyvatel, kteří se sem po válce přistěhovali.
I s jejich dětmi, přestože jsme k nim měli jen pár kilometrů, jsme nijak zvlášť nekomunikovali. Nakonec i do školy chodili jinam. Prostě se u nás, mezi starousedlíky, vžil pro tuto část okresu trochu až hanlivý výraz: „To všechno tam, to je Texas.“
Jenže oni měli něco, co my kluci z okolí ne, přestože jsme po tom toužili a to bylo opravdové fotbalové hřiště. Někdy nám to nedalo a vyrazili jsme na kolech sledovat žákovské zápasy místní jedenáctky. Už tam mě upoutal kluk s obrovským talentem. Běhal všude, kde se dalo, střílel góly a bylo ho na hřišti pořád plno. Trochu nazrzlá kštice na jeho hlavě ještě zvýrazňovala rozdíl mezi ním a ostatními hochy na placu.
Přestože byl na první pohled výborný běžec, nikdy se k nám nepřidal, ačkoliv se mu to někteří z nás pokoušeli nabídnout. Běžecké závody ho nezajímaly. Měl svůj fotbal.
A že ho uměl. Postupně jsem jen tak trochu mimoděk z povzdálí sledoval jeho hvězdnou kariéru. Po vojně se stal nekompromisním a důrazným pilířem obraných řad jednoho našeho ligového týmu a s ním vybojoval i titul mistra ČSSR. V českém reprezentačním výběru pro olympijské hry absolvoval všechny zápasy, včetně slavného olympijského finále a po něm mu na krk zavěsili zlatou olympijskou medaili.
Poté následoval sešup jeho klubu do druhé ligy a on mi zmizel z dohledu. Podařilo se mu v té době odejít do zahraničí. Chvíli hrál i v Belgii, ale hlavně drtil své soupeře v rakouských soutěžích.
Tehdy jsme se ani nijak moc neznali. Až teprve jednou v létě jsem rozložil deku u koupaliště na trávu a poslal své dva divoké kluky do vody. „Ahoj,“ ozvalo se kousek vedle mě. Pátravě jsem zvedl oči. „No tebe jsem už neviděl ani nepamatuji,“ ozval jsem se s úsměvem, když jsem poznal spolužačku ze základní školy. „Co tady děláš, myslel jsem, že si užíváte léto někde jinde,“ narážel jsem na to, že vím, kdo je jejím manželem. Jen se zasmála. „My jsme nejraději doma,“ zvedla se a šla naproti těm svým třem chlapům, kteří se vraceli s limonádou z místního stánku. Tak jsme se vlastně teprve s Josefem blíž poznali. A to léto jsme se celkem spřátelili.
Měl jsem celoroční víza, coby spolupracovník podniku zahraničního obchodu, do okolních států a pilně jsem toho v těch časech, kdy se běžně ven nedalo dostat, využíval. Kdy se dalo, startovali jsme zejména v Rakousku na závodech. Jednou jsem takhle zase kodrcal se svou škodovkou v neděli večer směrem k československé hranici a vidím před sebou bílý mercedes s brněnskou poznávací značkou, jak si to v poklidu šine stejným směrem. „Pepa,“ napadlo mě hned. Předjel jsem ho a zamával. S úsměvem od ucha k uchu odpověděl. U našeho hraničního přechodu jsme se v tradiční dlouhé koloně aut, čekajících na odbavení, seřadili za sebou. „Tak co, jak se dařilo,“ hlaholil zvesela. Mlčky jsem ukázal na poháry a pak mě osvítil nápad: „Celkem to jde, ale máme problém na této straně Rakouska s ubytováním. Nevíš o něčem rozumném?“ Zeptal jsem se ho. „Proč neřekneš, bydlíme ve vesnici skoro vedle sebe a ty se neozveš. Mám tam byt a stejně jezdím pořád domů. Klidně tam můžete přespat. Já s tím nemám žádný problém.“
Tak nastala naše zlatá rakouská závodní éra bez potíží s noclehem. Jen jsme si potichu večer vyzvedli klíč pod kamenem vedle hřiště, ve městě kde Josef hrával, a pak ho tam zase v klidu při odjezdu uložili a bylo to.
Tak letěly roky a já měl, hlavně v zimě, kolegu pro běžecký trénink, neboť on se staral o svoji kondiční přípravu sám. A coby skvělý běžec se rád proběhl se mnou po okolních lesích. Nedělalo mu to žádné komplikace a klidně udržel i trochu ostřejší tempo, kterým jsem ho rád občas otestoval. Jako správný rváč zatnul zuby a nenechal se rozhodit.
Však také ještě ve 42 letech neustále hrál v Rakousku druhou ligu.
Celý svůj život se řídí tím, že nemožné je jen to, čeho jsme se sami neodvážili. Proto si
v průběhu posledních let své aktivní hráčské činnosti dokončil fotbalovou profilicenci a stal se trenérem. Brzy u něj zaklepali funkcionáři ligových týmů. Samozřejmě neváhal. A i když měl dost práce s vlastním rodinným hotelem, rozvrhl si všechno tak, aby se mohl dál věnovat fotbalu.
A celkem pořád si vede velmi úspěšně. Ve svém prvním ligovém angažmá i mému mladšímu synovi hodně pomohl, když ho ještě jako dorostence zařadil do kádru „A“ mužstva a pak jej postupně nechal hrát i první fotbalovou ligu. Tím mu vlastně umožnil vstup do velkého fotbalu.
Zrovna nedávno jsme se zase potkali. Přibylo mu nějaké to kilo a také asi řada starostí, ale pořád s úsměvem připomíná staré časy. I mně to mezi řečí nedalo, abych k jeho slovům něco nepodotkl: „Taky na to strašně rád vzpomínám. Jen se mi pořád nějak víc zdá, že ty roky od 68 do 89 nějak pomalu a běžně plynuly, ale teď těch zase dvacet pět let ulétlo jako voda a pomalu jsem to nestačil ani postřehnout.“
„A víš, že máš pravdu. Též to tak sleduji. A co, nakonec je to tak dobře, ne. Aspoň se nenudíme,“ odpověděl, plácl mě přes ruku a vyrazil za svými povinnostmi.
Kamarád, který toho strašně moc dokázal, přesto zůstal obyčejným skvělým chlapem do nepohody.
Takových není moc.
Autor: Zdeněk Smutný
18.6.2014