Jen tak si vytočit nohy
A teď vám předložím jednu vzpomínku z dob nedávno minulých, kdy jsem si mohl ještě dovolit běžet občas nějaký ten závod. To už je teď jen hluboké scifi.
Dopolední trénink mi vůbec nesedl. Zkusil jsem párkrát vyběhnout na ten náš malý kopec nad mojí rodnou dědinou, na němž stojí zdálky viditelný symbol našich vsí, kostel sv. Martina, a už od začátku jsem viděl, že je zle. Přilehlý hřbitov mému stavu naprosto odpovídal. Jen se uložit.
Nevím, který ďábel mi našeptal, abych se přihlásil na Králičák. Už po Lysé hoře mi mělo být jasné, že na to nemám. Ale to ne. Jako nějaký fanfarón jsem se musel ještě tam upsat této šílenosti.
„To tě bude, blázne starý, odněkud svážet horská služba,“ meditoval jsem u hřbitovní zdi, když jsem lapal po dechu: „A ještě zpozdíš časový pořad. Když už tam chceš mermomocí vylézt, proč si na to nevezmeš týden dovolenou, nenajmeš horského vůdce a s několika bivaky to nezdoláš? Ne, to musíš jít dělat machra a přihlásit se mezi ty borce, pro které je to pomalu denní chleba. Ty, už ani ne běžec, ale spíš plížil a ještě k tomu pomalu z hanáckých rovin.“
A nahlas jsem mezi funěním vzteky zařval: „Vždyť to je pro tebe jasná sebevražda!“
„Mám už začít kopat na vaší hrobce?“ Zeptal se jen tak mimochodem s úšklebkem hrobník, který právě dokončoval místo pro odpočinek některého ze zdejších lidí.
Mávl jsem zuřivě rukou: „Nech si toho! Doufám, že si ještě počkáš.“
Tuhé nohy mi skoro nedovolily seběhnout dolů a ani následné vyčvachtání v bazénu taky moc nepomohlo.
„Pojedeš si vytočit odpoledne nohy na kole,“ nařídil jsem si: „A jen tak lážo plážo. Pěkně na výlet, vychutnat si přírodu. Ostatně je to první den, kdy je po dešťovém období hezky, takže toho využij.“
Tak jsem to taky udělal. V pohodě jsem točil pedály mého stroje na lehký převod a koukal kolem sebe.
Všechno se velmi rychle vzpamatovávalo. Listy na stromech byly nějak zelenější, tráva se na loukách taky napřímila a na květech o sto šest pracovaly včelky.
Myšlenkami naprosto jinde jsem se blížil k mé oblíbené odbočce do Rakoveckého údolí. Najednou okolo mě prosvištěl obrovskou rychlostí nějaký šílený cyklista.
Kolo odhadem hodně přes sto tisíc a fofr, že jsem jen hleděl.
„To se ti to jede, když to nic neváží,“ zabručel jsem si pro sebe a blížil se ke značce přírodního parku na své staré trekové herce.
Tam parkovala dodávka a u ní zastavil ten jezdec. Hodil kolo dovnitř, sundal helmu, přezul boty a mazal po svých do údolí.
„Tak triatlonista, ne cyklista,“ řekl jsem v duchu, když jsem míjel již pomalu odjíždějící auto.
Nijak jsem se nad tím dál nepozastavoval. Každý si trénuje, jak mu to vyhovuje a nakonec v Rakoveckém údolí se běhá fantasticky, tak proč ne. Je to vlastně výborný nápad.
Občas jsem si sem taky dojel autem a šel se proběhnout jen tak pro radost.
„Asi běží až do Jedovnic,“ pomyslel jsem si a jel svým výletnickým tempem dál.
V údolí nerad spěchám. Je tam nádherně a pokaždé si to vychutnávám. Už tudy jezdím desítky let a nikdy se té krásy nemůžu nabažit.
Přivítaly mě rozlehlé louky svažující se od okrajů hlubokých lesů z obou stran směrem k uprostřed tekoucímu Rakovci. Jeho zákruty vyznačovaly na březích vzrostlé olše a taky hodně vysoké kopřivy.
„Tak tady jsou ta místa, o kterých někteří vtipálci tvrdí, že ví, kde rostou třímetrové kopřivy a nikdo je nehlídá,“ napadlo mě a šlapal s úsměvem jsem dál.
Při vjezdu do lesa mě ovanul příjemný vzduch prosycený nespočetnými vůněmi právě vrcholícího léta. A překvapivě v něm již převládala vůně hub.
„Zatím nerostly, ale už to určitě začne,“ napadlo mě, když jsem stoupl v mírném kopci do pedálů, abych si protáhl od sedla otlačené hýždě.
V polovině kopečka jsem odbočil dolů k močálu u potoka. Zde letos na jaře provedli jeho regulaci a vydláždili přejezdy a i kus cesty velkými plochými kameny. Dalo se to dobře přejet. Prolétl jsem s nohama nahoře přes vodu, aby se mi nenamočily boty a zamířil na lesní cestu nad loukami směrem do Jedovnic.
Když jsem dojel k první zatáčce a zvedl zrak před sebe nahoru, málem jsem překvapením spadl z kola.
Kousek přede mnou kulhala pomalu nějaká postava. A nějaká známá.
„To je ten kluk, co seskočil na kraji údolí z kola a běžel pak dál,“ došlo mi vzápětí.
Pár rychlých šlápnutí a jsem u něho.
„Cos dělal!“ Volám a seskakuji z kola. Otáčí hlavu a jen mává vztekle rukou:
„Ale na těch kamenech přes potok, jak jsem to přeskakoval, mi sjela noha do nějaké mezery mezi nimi a kotník byl venku.“
„Zastav,“ nařizuji mu. Letmým pohledem vidím, že je zle. Už mu to pěkně otéká. A to jsme uprostřed divočiny. Kamkoliv odtud je daleko a navíc signál tu mobil taky nemá.
„Kam jsi běžel? Do Jedovnic?“ Sypu na něho jednu otázku za druhou a utahuji si tkaničky u maratónek. Ještě, že jezdím v nich a mám na šlapátkách jen klipsny.
„Jo, čekají mě tam,“ jen zasyčí a bolestivě křiví tvář.
„Na kole to opatrně půjde, ne?“ Ptám se a držím mu ho, když nasedá. „Asi ano, ale do těch kopců to nevím, jak to vyšlápnu,“ povídá, když si uvědomí, co má před sebou.
„Neboj, já tě zatlačím, poběžím vedle tebe, ale nespěchej, já už mám dnes trénink za sebou,“ povzbuzuji ho.
„Díky, nevím, jak bych se odtud bez vás dostal.“
„Tak za prvé beze mne, snad si sportovci tykají a za druhé tady jsou kolem všude tábory a mají tu auta i zdravotní dohled, tak by ti pomohli. Horší by to bylo na podzim, kdy už tu není ani živáčka,“ a ukazuji mu cestou na pomník jednoho z těch, co se jim už nepodařilo přivolat pomoc.
Trochu se lekl, ale pak se usmál: „To se mně snad již teď netýká.“
„No nevím, jestli tebe, ale já bych tu mohl dost dobře skončit. Dnes už jsem si své odběhal, tak šlapej, ať jsme tam. Už stejně budou ti, co na tebe čekají pěkně nervózní,“ vedu trochu přerývaně rozhovor mezi svým funěním, aby hoch zapomněl na bolest, a v klidu jsme se dostali až k rybníkům.
„To je pravda, už jsem tam měl dávno být.“
Tak jsme těch pár kilometrů, co mu chybělo do cíle tréninku, prokecali. Docela se mu ulevilo a mně taky, když před námi začaly prosvítat mezi stromy hladiny jedovnických rybníků. Už jsem toho začínal mít plné zuby.
Na parkovišti čekal vyděšený trenér a jen se s hrůzou v očích pokřižoval, když nás uviděl: „Tak sezóna je v čudu. Co? No hlavně, že ses sem dostal, nevím, kde bych tě tam hledal.“
Pak se obrátil na mě: „Díky moc, mám tě někam hodit?“
Zavrtěl jsem hlavou: „ Ne, jeďte raději hned do nemocnice, udělejte pro jistotu rentgen. Ovšem když to nebude zlomené, což si myslím, že není, měl jsem tohle mockrát, tak bych doporučil místo sádry ortézu. Ale to už nechám na vás.“
Naskočil jsem na kolo a zamířil k domovu. To zase přibude kilometrů.
A pak si někam vyjeď jen tak vytočit nohy.
No, hlavně že to dobře dopadlo.
Autor: Zdeněk Smutný
27. 8. 2014