Co se v mládí naučíš….
Lidské osudy jsou nevyzpytatelné. Až se nad tím někdy tají dech. Trochu tomu samozřejmě napomohla divoká doba netušených možností u nás v nedávných letech, ale i to patří do osudových životních her nás všech.
Honza
Přidal se k nám v dobách mých trenérských začátků. Byl o trochu mladší, ani už nevím přesně o kolik let. Jako běžec a závodník mi ani nijak neutkvěl v paměti. Taky se moc nesnažil něco dokázat, protože brzy pochopil, že je to obrovská dřina. Ta mu byla celkem proti srsti. Tak se spíš sem tam někdy objevil na tréninku a něco s námi odběhal. Ale jen opatrně. Aby se nezpotil a hlavně, aby to moc nebolelo.
Ovšem na našich soustředěních v lesích a pod stany dokonale ožil. To byl jeho svět. Zvládal všechny tábornické věci a přežití v přírodě mu nikdy žádné problémy nedělalo. Věděl jak se uživit v lesích a uměl si celkem bez problémů se vším poradit. A jeho orientace v přírodě mi brala dech. V lese se nedokázal ztratit. A nesmírně rád měl naši foglarovskou „Zemi nikoho.“ To byla místa v lesích, kde se kdysi za první republiky těžil nekontrolovatelně kámen a písek a na velké ploše pak zůstala v zemi řada jeskyní a kráterů jako varující připomínka lidské bezohlednosti. Některé byly i zatopené vodou. Skoro nikdo z okolí tam do těch míst nechodil, protože se oněch ponurých a nebezpečných skal každý bál. Ne tak my kluci a později i Honza.
Měl jsem za sebou skautskou minulost, ale jeho znalosti a schopnosti jak v lese přežít jsem opravdu nechápal. Les byl jeho život a příroda druhý domov. A možná i první.
Víc jsme ho nikdo neznali. Prostě se odněkud vynořil, přidal se k nám, trénoval, dokud ho to bavilo a pak zase zmizel. Ani jsme nevěděli, kde se to všechno, co znal o přírodě, naučil. On o sobě a svých blízkých nikdy nemluvil. Ostatně Honza vůbec moc nemluvil. Jen si tak život užíval.
Potom odejel někam studovat a vypařil se z mého života, jako by ani nikdy neexistoval.
Měl jsem v tréninkové skupině řadu dobrých běžců a nějak jsem ho nepostrádal.
Nikomu nechyběl. Jak přišel, tak po nějaké době trénování s námi zase zmizel.
Ve sportu zvlášť nevynikal a jak sešel z očí, tak sešel z mysli.
Co přinesla nová doba
Divoké devadesáté roky minulého století přinesly obrovské změny. Hlavně se objevila řada bleskurychle zbohatnuvších lidí, kteří své bohatství rozhodně poctivou prací nezískali.
A časem, po několika letech, se objevil i Honza. Drahé auto, dokonalé oblečení, vypadal prostě jako velký pán.
Je pravda, že se tak ovšem nechoval. Občas se stavil, prohodil pár slov o ničem konkrétním a zásadně pak nikdy nemluvil o tom, co dělá.
Ještě jednu novou zálibu měl. Jezdil rád na dlouhé výlety do našich lesů na kole. Občas jsem se k němu přidal. Já znám ve své rodné Drahanské vrchovině snad každý strom, ale on znal mnohem víc. Neomylně vždy věděl, kde jsme a kam se odtud dostaneme. A vždy si věděl opět poradit. I při nějaké závadě na kole. Všechno rychle a v tichosti vyřešil.
Šokující odhalení
Tak běžely roky a já nijak nepátral, jak si Honza žije a co dělá. Šlo to úplně mimo mě. Ostatně jsme se viděli jen málokdy. Jen jsem tušil, že to určitě nebude všechno košer.
Pak se mi donesla k uchu zpráva, že ta firma, kterou snad Honza spoluvlastnil, je vyšetřovaná pro obrovské podvody. A majitelé že v tichosti zmizeli. Někam do Belize, či na Bahamy, jak je u nás zvykem. Mávl jsem nad tím rukou. Nějak jsem si myslel, že to tak musí dopadnout, jen se mi na tak obrovské podvody, které postupně vyplavaly na povrch, zdál Honza přece jen trošku chudý. „Ale čert ví, kde má co ulité,“ myslel jsem si a zapomněl na to.
Život šel dál.
Lesní muž
Tak jsem před pár lety zase jednou zabrousil do těch našich míst, kde jsme si hrávali. Lomy byly ještě zarostlejší a ještě ponuřejší než za mých mladých let. Snad už ani ptáci se tam moc neobjevovali.
V té době jsem už pobíhal po lesích se svým psem. Samozřejmě na vodítku.
Tenkrát zavětřil. Prudce se zarazil a táhl mě naprosto jinam, než jsem chtěl běžet. Do totálně nebezpečných míst pískovcových propadlišť, které stále hrozily dál zřícením do podkopaných jam po dolování písku. A taky se občas něco v těch místech opravdu propadlo. Bylo to vidět a ani lesáci tam raději netěžili dřevo. S těžkou technikou si tam nikdo netroufl a ručně se to už ani snad nedělá.
Ten můj labrador má neskutečný čich a naprosto jistě mě vlekl do těch nebezpečných míst s jasným cílem mi ukázat, že tam něco je. Zastavil se před hustým houštím a zarazil se před ním s čenichem nahoře. Opatrně jsem rozhrnul větvičky a ustrnul. Stál tam takový malý tábor. Stan, kolem něho přístřešek s plachtou zakrytou větvemi nad ní. Ohniště s lavečkou a na upraveném stromě bylo pověšené nejnutnější nádobí na vaření. Od tábořiště vedla pěšina k jezírku s vodou. Messi, tak se můj pes jmenuje, najednou zavrčel a zaujal bojový postoj. Na hřbetě a nad ocasem se mu naježily chlupy a upřeně hleděl dolů. Zespodu táhl v kbelíku vodu zarostlý chlap. Vypadal jako bezdomovec. Neudržovaný. Nemytý. Přesně tak, jako člověk po dlouhém pobytu v přírodě, který musí starat o přežití a ne o sebe.
Pes varovně štěkl. Ten muž se prudce zarazil. Lekl se a podíval kolem sebe. Pak vzhlédl ke mně, trošku se pousmál a povídá: „Ahoj, kde se tady bereš?“ Krve by se ve mně nedořezal. Až po hlase jsem ho poznal. Honza. „Co tady proboha děláš,“ vyjekl jsem po chvíli, když se mi vrátila řeč.
„Žiju,“ pokrčil rameny a smutně se usmál. „No, spíš přežívám a už to bude nějakou dobu.“ „To vidím,“ odtušil jsem při pohledu na něj a pak jen dodal: „Já myslel, že si užíváš někde u moře na Bahamách a ty zatím tady lovíš ryby a lámeš roští na oheň.“
Trpce se znovu pousmál a pak ze sebe viditelně s úlevou vyrazil: „Kde bych na to vzal?“
Když viděl můj nechápavý pohled, tak si těžce oddychl, posadil se k ohništi a začal vyprávět: „To máš tak. Já jsem nikdy nic neměl. Jen jsem všechno podepisoval a žil si na vysoké noze. Oni to za mě platili. Takový klasický bílý kůň. A byl jsem hodně blbý. Za mnou tahali za nitky jiní. O těch se nevědělo a věř mi, že to byli a jsou nesmírně vlivní lidé. Bude lepší, když víc vědět nebudeš. Jakmile se přišlo na ty obrovské podvody, chtěli mě nastrčit jako obětního beránka, jenže já to vytušil předem a rychle jsem zmizel. Potloukal jsem se po celé republice. Odjet se mi nepodařilo a ani jsem neměl za co. Šli po mě jako hladoví psi po mase. Věděli, že bych mohl něco říct a to byl průšvih do nejvyšších míst. Taky poslali za mě dokonce pohled mým rodičům až z Belize. Že jsem v pořádku a ať se o mě nebojí. A tím dali možnost všem, co po mně šli, aby se postarali o to, abych nemluvil,“ povzdechl si a škrtl zápalkou pod připravenými suchými smrkovými větvičkami. Oheň během pár okamžiků zaplápolal a vesele se rozhořel.
„Nevěděl jsem, co si počít,“ pokračoval po chvilce dál se svou zpovědí, „a tak mě napadlo, že zmizím sem, do těchto míst. Tady mě nikdy nikdo hledat nebude. Nikdo to tu nezná a ani nikdo neví, že bych sem mohl jít a skrývat se zde. Tedy až dosud, dokud jsi na mě nenarazil,“ podíval se pátravě na výraz mé tváře. „Ale já mám těch míst víc, kde se zdržuji a v zimě jsem zase jinde, takže se tak nějak potuluji a čekám, jak to všechno dopadne.“
„A co kdybys řekl, jak to bylo doopravdy,“ zeptal jsem se ho. Jen se smutně zašklebil: „To nic nevyřeší, po mě jdou všichni, co bych jim mohl ublížit a ani žádná ochrana svědků v mém případě není možná, protože i ti, co by mě měli chránit, jsou v tom všem namočení.“
Zakroutil jsem hlavou a zeptal se: „A proboha jak tu chceš přežívat dlouho?“
„Jak to půjde,“ znovu se smutně pousmál. „Nic jiného mi nezbývá. Já jsem ve spojení s pár lidmi, kteří mi pomáhají, ale prostě se zatím nedá nic dělat. A tak tady žiju, jak jsem se to naštěstí v dětství od otce a strýce naučil. A jsem rád, že to všechno umím, protože jen díky tomu jsem zatím přežil.“
„Potřebuješ něco?“ Zeptal jsem se, protože psa už to nebavilo a chtěl vyrazit dál.
„Ne. Nic. Jen o tomhle setkání se mnou a o tom, co jsem ti řekl, s nikým, prosím tě, nemluv. Měl bys z toho jen potíže a já bych to určitě nepřežil,“ podíval se na mě z boku a sondoval, co mu odpovím. „Samozřejmě. Já nejsem žádný hajzl jako ti, co ses s nimi kdysi dal dohromady. Ale to už teď víš. Tak hodně štěstí a dávej na sebe pozor,“ rozloučil jsem se a vyrazil k domovu. Byl to ještě pořádný kus cesty a tak jsem mohl o tom neuvěřitelném zážitku přemýšlet při běhu po lesních pěšinách z kopců dolů.
„Tak takhle nakonec dopadl ten bohatý Honza, který tak blbě naletěl těm vlkodlakům, co tu rozkradli celou zemi a obrali fůru důvěřivých lidí o poslední korunu,“ říkal jsem si v duchu a byl jsem sakra rád, že takové věci jdou úplně mimo mě.
Za nějaký týden mi to nedalo a běžel jsem stejnou cestou. Chtěl jsem vidět, zda tam Honzu potkám zase a zeptat se, jak se mu daří a jestli opravdu něco nepotřebuje.
Nebyl tam a tábor měl zlikvidovaný. „Asi se mě přece jen bál,“ kroutil jsem hlavou nad tím fofrem, jak odtud zmizel. Já nikomu neřekl ani slovo, ale možná se přemístil jinam, jak mi říkal.
Pomalu jsem to všechno pustil z hlavy a začal zapomínat.
Kola osudu se dotočila
Nedávno jsem potkal kamarády z naší tréninkové skupiny, kteří se kolem mě pohybovali v dobách, kdy s námi běhal i Honza.
A jeden z nich hned začal: „víš, co je nového?“ Zakroutil jsem zvědavě hlavou.
Podíval se vítězoslavně na mě a vyrazil ze sebe: „Pamatuješ na Honzu, jak s námi kdysi trénoval? Tak je po smrti. A prý to bylo nějaké divné.“
„Jak divné?“ Opatrně jsem sondoval, co ví. „No, prý ho úplně opilého přejel kamion. A vypadal jako bezdomovec. Ale on přece nikdy nepil, že,“ podíval se po mě tázavě.
Pokrčil jsem rameny a jen ze sebe zbaběle vyhrkl: „To už je doba. Víš, co se všechno mohlo změnit.“ „To je pravda,“ podotkl a tím jsme debatu ukončili. Neměl jsem náladu se o tom dál s nimi bavit. Kývl jsem hlavou na pozdrav a vykročil ke stadionu.
A hlavou mi potom proletělo: „Tak přece tě dostali.“
Podíval jsem se na nebe a poslal nad sebe s povzdechem tichý pozdrav:
Ahoj Honzo, snad už tam nahoře máš klid. Aspoň takový, jako byl v těch našich lesích.“
Autor: Zdeněk Smutný
29.5.2014