Proč si ty psy nehlídáte
Všude, kde jsme za ty roky spolu běhali, tam tě budu vidět. Za každým stromem, zatáčkou, či na lesní cestě budu vidět tvůj kontrolní pohyb hlavou, kdy jsi zjišťoval, zda tam odbočíme. Na všech těch cestách jsou navždy vyryté tvé stopy a já věřím, že mě odněkud shůry pořád hlídáš a doprovázíš. Jsi tu Messi pořád se mnou…
V posledních letech se místo pořádného běžeckého tréninku jen tak courám po lesích se svým psem. Občas vyrazíme i jinam po okolí a nestačím se divit, kolik je všude nalepených na stromech, rozích domů, zastávkách autobusů a na mnoha jiných místech zoufalých proseb o pomoc při hledání něčího psího miláčka.
Vždycky mě strašně rozčílí, jak jsou někteří lidé neuvěřitelně nezodpovědní a jen tak si psa pustí na volno. Víc se o něho nestarají a pak se nestačí divit, když se v něm probudí třeba lovecké pudy nebo šla před ním hárající fena a on jim ten jejich tak hodný a poslušný pes vezme kramle.
Jsou i jiné případy jako třeba krádeže přímo v zahradách či domech, ale to je jiná kapitola. A taky hrozné svinstvo, protože je jasné, že většina takových psů skončí v množírnách případně ještě hůř. Ani se mi o tom nechce psát. Ale slyšel jsem to i o naší hospodě u dřívějšího majitele, kde se občas pořádaly tajně psí hody. Lidi jsou prostě svině. Ale to jsou již desítky let a ten gauner je na pravdě boží a s ním i většina jeho bývalých štamgastů. Alespoň tam zasáhla boží spravedlnost.
Ale to jsem poněkud odbočil.
V neděli jsem s Mesíkem opět vyrazil křižovat lesní pěšiny a samozřejmě moje cesta vedla přes Liliovou horu, na níž se tyčí do výše majestátný symbol celého kraje, kostel sv. Martina. Nahoře je náhorní planina posetá chatami, protože je kolem naší obce opravdu krásně a hlavně v blízkém okolí i několik rybníků a jedno úžasné koupaliště v zatopeném lomu v Lulči. A tak se již za mého dětství stala tato oblast centrem rekreace i obyvatel až z Brna. Pamatuji doby, kdy dokonce zastavovaly v železniční stanici Luleč také spěšné vlaky a občas začátkem a koncem víkendu i nějaký ten rychlík, aby stačil pobrat chataře a rekreanty. Teď už tu nestaví snad žádný vlak a kolem mého domu navíc skoro každý profrčí stanicí rychlostí hodně přes sto kilometrů. Kde jsou ty krásné doby.
Darmo vzdychat. Všichni teď jezdí na chaty a už i na chalupy v obcích jen auty.
A samozřejmě že se svými zvířecími miláčky. A potom je často vidět právě na všech možných místech ona avizovaná prosba jako teď ta, na kterou jsme právě narazili.
„Počkej Messi,“ říkám svému psovi, „podíváme se, kdo to zase zmizel.“ Na fotce je vidět rezavý dlouhosrstý jezevčík jménem Aron a připojená prosba o pomoc i s mobilním číslem na majitele.
A datum již také nebylo dnešní. „Chudák, toho už asi nenajdou. Nebo ho možná našli a už ten papír nestrhli,“ pomyslím si a cukám vodítkem, protože ten můj bláznivý labrador má zase nějakou stopu. Já ho v lese pustit na volno, tak se něco naběháme, než ho přivedeme domů, protože má neuvěřitelný čich a hlavně silný lovecký pud. Naštěstí ví, kde se všude pohybujeme. Zná celé okolí, protože mě musí vždy dle povelů vést domů, takže by se měl dokázat vrátit zpátky, kdyby se mi přece jen někde náhodou utrhl z postroje. Ostatně sílu má jako býk. Už se mu to několikrát podařilo, ale stačil jsem ho zatím pokaždé zachytit.
Seběhli jsme druhou stranou kopce dolů a u potoka jsem z dálky viděl jen smutnou siluetu vyvrácené olše, o které jsem tu již také psal. Určitě se na jaře opět zazelená, ale je to právě teď v zimě hodně smutný pohled. Jak tam koukám na ten silný kmen s ulomenou špičkou, Mesík se mnou cukne tak, že jsem se málem ocitl hubou v blátě.
„Co blbneš,“ zuřím. „Víš, že to nesmíš dělat. Chceš mi zase vyhodit plotýnky nebo rozebrat krční páteř,“ nadávám, ale on se nedá a táhne mě dál. „Co tam zase máš?“
Nejde ho se udržet. „Že tudy šla nějaká panička s fenkou, co? Doufám, že budou aspoň hezké a mladé. Ne jako posledně jeden starší archivní ročník než druhý,“ vzdávám se a běžím s ním směrem podél potoka jinudy, než jsem měl v plánu.
U zbytku starého sklepa po nějaké budově, prý tu byla kdysi hájenka, se zastavil a zavětřil. Podíval se pátravě na mě a pak jsem to uslyšel i já.
Tiché psí naříkání. Takové vzlykání. Z blízka už to skoro trhalo uši. „Koho jsi to zase našel,“ lezu dovnitř přes haldu kamenů. Oči si zvykají pomalu na šero.
A pak ho uvidím i já. V rohu je schoulený jezevčík. Hned mě napadlo, že to bude ten, co ho hledají.
„Arone,“ volám na něho a šátrám v kapse šusťákové bundy pro piškot. Hned se zvedá a hladově mi ho vytrhuje z ruky. Mesík sebou zacuká. Chce taky. „Tady máš za to, že jsi ho našel,“ směji se jeho nervozitě a házím mu ho nahoru. Pokud jde o jídlo, nic jiného ho nezajímá. A za piškoty by se strhal.
Přivazuji toho chudáka jezevčíka na druhý konec vodítka, aby se nelekl a neutekl. Ještě, že ho mám pětimetrové. Pak ho zvedám nahoru přes kameny, sám by nevylezl, a prohlížím ho na světle.
„Je to určitě on,“ říkám si v duchu. Jenže číslo na mobil si nepamatuji, tak musíme do kopce zpět. Mesík se na mě nechápavě dívá. Tudy zpátky nechodíme a hlavně se mu vůbec ten malý pes nelíbí. Několikrát na něho zavrčel, aby mu ukázal, že já patřím jenom jemu, když se mi chudák vystrašený Aron lísal o nohy. „Neboj se,“ směji se Messimu, „jen zkusíme štěstí a zavoláme jeho pánům,“ třeba si pro něho přijdou co nejdřív.“ Od určité doby, kdy jsem zjistil při úrazu na tréninku v lese, že je mobil dobrá věc, ho nosím stále u sebe.
Ještě u potoka zastavujeme, protože se jezevčík vrhá k vodě a hltavě pije.
Ten tam chudák v té díře zkusil. Jakpak se tam asi dostal. Dávám mu další piškot a Mesíkovi také. Byla by válka. Jenže víc už jich nemám.
Šplháme zpět do kopce a u inzerátu zastavuji a vytáčím uvedené číslo. Chvíli to vyzvání a pak se ozve: „Prosím.“ Na nic nečekám a hned vyhrknu pěkně za tepla: „Mám vašeho psa. Je potřeba si pro něho co nejdřív přijet. Nemůžu s ním tady trčet,“ dodávám poměrně zlostně, protože mám připravenou hodně ostrou řeč o tom, jak se mají psi hlídat.
„Kde jste,“ slyším úlevu a radost v tom ženském hlase na druhém konci.
„U vašeho inzerátu na dubu u vjezdu z lesa k chatám na lulečské kopanině,“ popisuji podrobně místo, kde se nacházíme.
„Hned jsem tam. Máme kousek odtud chatu,“ ozve se z mobilu a pak je ticho.
A opravdu. Za pár minout proti nám běží zadýchaná postarší paní, málem by asi dostala infarkt, kdyby to bylo ještě kousek dál, nevím, jak bych ji pak křísil, a jenom křičí: „Aronku, ty lumpe, kdes byl?“
Jezevčík se radostně zatřepal a chtěl hned vyrazit k paničce. Nepustil jsem ho. Už jednou zmizel. Není potřeba ho hledat znovu. „Děkuji moc,“ podívala se na mě, a klekla si šťastně k němu. Ten jí okamžitě olízal celou tvář. Hned mě ten vztek na ni přešel.
„To nic. Jsem rád, že jsem mohl pomoct. Kdybychom ho tam nenašli, tedy tady můj pes, tak by tam asi zahynul. Příště si ho líp hlídejte,“ odvazuji pejska a otáčím se s Mesíkem zpět na naši trasu.
„Počkejte, musíme se vyrovnat,“ volá za mnou ta přešťastná paní s psem v náručí.
„To je v pořádku. Dobře to dopadlo. Z toho mám moc velkou radost a hlavně dobrý pocit, který nic nemůže zaplatit,“ mávám rukou a běžím pryč. I mého psa už to čekání nebaví. Je zvyklý někam pořád letět.
„Tak se tady někdy naproti v chatě stavte,“ vždycky tu pro vás a vašeho pejska bude něco připravené,“ slyším jenom za sebou.
Ale to už pouštím jedním uchem sem a druhým ven.
„Tak jsi frajer Messi,“ mrknu na něho. “Dnes jsi moc pomohl.“
Jen vesele zakroutil ocasem, jakoby mi rozuměl, sklonil hlavu, očichal a označkoval nejbližší pařez a už mě táhl zase dál.
No, nezažijeme v lesích také příběhy s dobrým koncem?
Je jich málo, ale zaplať pánbu i za ně v této době.
Ovšem náš společný životní příběh ten dobrý konec nemá. Za všechny tvé dobré skutky se ti někdo odvděčil vpravdě královsky. Už nikdy neuvěřím na spravedlnost.
A věř Mesíku, že jsi pro mě nikdy nezemřel. Já na tebe a to štěstí, kterou jsem měl, že jsi mě provázel v předchozích osmi letech, nemůžu v životě zapomenout.
Jsi trvale uložen v mém srdci jako můj nejvěrnější přítel.
Navždy.
Autor: Zdeněk Smutný
3. 1. 2018