Poklady ze skříně – 3 – Zákony přírody
Zář odpoledního slunce nádherně zbarvuje údolí a kopce porostlé sytě zeleným lesem.
Vítr potřásá listy stromů, rostlinami a z velkého lánu řepky na okraji lesa svými nárazy vytváří zvlněné žluté moře.
Šum stromů splývá se zpěvem ptáků a bzučením nejpilnějších tvorů v této chvíli, včeliček, které přelétají z květu na květ a pečlivě sbírají pyl.
Trochu překvapivě zaznívá do této symfonie také volání kukačky. Kuku, kuku, zní zdálky. Pod modrou oblohou plachtí káně, sem tam se mihne hbitá vlaštovka a do toho slunce postupně mění podobu a tvář přírody prodlužujícími se stíny pomalu přicházejícího večera.
Ticho, klid a mír v ovzduší i na zemi vylákalo malého zajíčka březnáčka na paši k hustému lánu jeteliny. Vyběhl z křoví u lesa, kde dosud skrýval svůj kožíšek před paprsky slunce a s chutí přidřepl ke šťavnaté pochoutce.
Na kraji lesa nedaleko jetelového pole se v hromádce kamení mihl hnědý stín.
To stará a zkušená lasice vyběhla ze svého úkrytu a vyrazila podél stromů k myším norám v poli. Tichými a rychlými skoky se přibližovala k velkému myšákovi, který se zahloubal do hledání potravy.
Už se chystá skočit, když tu najednou je ticho přerušené vyděšeným dupotem. Myš zvedne hlavu a bleskově mizí v první díře v zemi.
Lasice se přitiskla k zemi a slídivýma očima pozoruje co se děje. Ale cupot zmlkl a znovu nastal klid. Zajíček, kterého vyplašil stín káněte, se zastavil, rozhlédl se kolem sebe a znovu pokojně sklonil hlavu k jetelovým lístkům.
Lasice ho pozorně sleduje. Díky jemu jí zmizela myší hostina v podzemí. Zajíček je zaujatý hostinou, jež mu mimořádně chutná. Pomalu se přibližuje k nepříteli, kterého nevidí.
Ještě krok a lasice vyráží. Zakousne se mu ostrými zoubky do hrdla a strhne ho nárazem svého těla k zemi. Vyděšené písknutí její oběti naplnilo ovzduší neklidem.
Zajíček se vzepjal a cukavými pohyby se ji snaží setřást. Lasice se ale znovu zakousne. Tentokrát zasáhne tepnu. Březnáček sebou ještě z posledních sil škube, ale život z jeho těla rychle uniká.
Když tu se náhle napětí v ovzduší změnilo prudkým závanem. Tráva kolem se zachvěla a její stébla uhýbají pod náporem vzduchu. Ssssšššš, zazní nad zemí svištivý zvuk brzdících křídel. Náraz na kořist a pařáty káněte přibily starou lasici i se zajíčkem k zemi. Zaznělo tiché rupnutí a lasička se zhroutila vedle své kořisti.
Káně ji přitlačilo ještě víc k zemi a ostrým zahnutým zobákem několikrát udeřilo lasici do hlavičky. Potom zvedlo hlavu, mávlo mohutnými křídly a těžce se i s kořistí odlepilo od země. Houpavým letem pomalu zmizelo mezi obrovskými duby, jejichž listoví zlatilo zapadající slunce.
Tichý šumot obnovujícího se života v přírodě, která pomalu mění svou tvář s přicházejícím večerem, zněl znovu klidně a mírně.
Napětí v ovzduší zmizelo. Ptáci se znovu rozezpívali a jen pod modrou oblohou už bylo prázdno.
Příroda dál nesmazatelným dojmem pěla své ódy na neustálou symbiózu života a smrti všude kolem. Přesně podle jejích zákonů.
Autor: Zdeněk Smutný