Poklady ze skříně – 19 – Živly – Voda – šestá kapitola
Stříbrné zurčení bystřinky utíkající řečištěm od malého vodopádu, který po předchozím lijáku pořádně zmohutněl a tříští z dopadající vody smáčí okolní kameny a rostliny živořící v sutinách starého lomu, rozezpívává ptačí orchestr po celém lese.
Potůček cestou roste a stále přibírá kalné přítoky z předešlého deště. Ty se hromadí nejdřív v úžlabinkách, kde zesilují ze spršek padajících ze stromů a z drobných stružek protékajících mezi kořeny stromů. Pak se voda přehoupne přes překážku, která ji zadržuje a valí se za zvukem své krve. Za jásavým voláním bystřiny. Cestou nehledí napravo či nalevo. Strhává sebou drobné květiny, hrne suché jehličí, topí hlemýždě a drobný hmyz, co nestačil uprchnout. Nic ji nezajímá, jen volání potoka přitahující jako magnet každou kapku vody. Jakmile se dovalí k břehu, vrhne se do jeho náruče a s nesmírnou radostí splyne v mohutnější sílu spěchající za společným cílem někam hodně daleko.
Z vysokých a strmých kopců se hrne souvislá vodní vlna. Našla si cestu v bývalém řečišti a spěchá po jeho dně vystlaném za dlouhé roky již měkkým spadem z okolních stromů dolů do údolí.
Najednou se její skoro přímá cesta prudce zlomí a padá z výšky dolů. Hluboký kaňon rozervaný pradávnými ledovci a pak kdysi dávno vymletý divokým potokem se zaplnil temným hukotem vody. Ta si razí cestu přes napadané větve a strhává sebou i houštiny ostružin. Žene si to dál z kopce, když tu jí něco stojí v cestě. Vráží vší silou své váhy a energií svého pohybu do pevné hmoty. Nic. Velký balvan zaklesnutý v korytu pevně drží na svém místě. Spadl při bouři podemletý deštěm dolů do kaňonu a zavazí teď tahu vody.
Ona už slyší volání bystřiny, která ji zve k sobě, ale kvůli mohutné překážce nemůže dál.
Obtéká kámen a zoufale hledá nějakou skulinu, kterou by si prorazila dál cestu. Odráží se od hráze a hromadí se před ní. Hladina stoupá a najednou voda cítí, jak se pod kamenem uvolňuje malá škvíra. Vrhla tam všechny své síly. Vymílá zeminu, vyplavuje hlínu a pomalu se podhrabává pod kamennou překážkou. Další a další přitékající voda pak dodává sílu a tlak. A po chvíli se to podařilo. Zpod skalního masivu vytryskla nejdřív tenká stružka. Ta si rozšiřuje cestu a vyhrnuje další hlínu a drobné kaménky pod balvanem. Ještě chvíli a kus šedivé skály se náhle pohnul. Postupně nabírá rychlost a řítí se ze stráně. Valí se s hukotem dolů a cestou láme stromky, vytrhává keře a ničí vše, co nestačí zmizet. Pak se ozve dunivý náraz. To balvan spadl do bystřinky, zabořil se do koryta a pevně ho ucpal. Voda vyšplíchla pod nárazem na břeh, ale rychle se vrátila, aby objala nenadálou překážku. Snaží se jí pohnout. Ale nejde to. Skála pevně drží zaklesnutá v řečišti a ve vysokých hlinitých březích.
Z druhé stráně jinou cestou než kámen dorazila další vodní vlna z kopců. Bystřinka ji vsála do sebe a s přerývaným šepotem ji vede k balvanu. Co dál?
Ale čas ukázal cestu. Koryto se postupně plní a hladina stoupá. Na malé planince před kamennou hrází se začala rozlévat do šířky. Zvedá ze země suché listí, podkluzuje pod keříky borůvek, zaplavuje konvalinkové listy a kotouče kapradin. A hlavně stoupá a stoupá.
Mohutný buk rostoucí na mírném návrší uprostřed planiny s údivem pozoruje, jak voda obtéká kolem jeho kořenů a rozmělňuje půdu kolem něho. Zahrozil na ni větvemi. Jeho listy padají z rozložité koruny dolů, voda je uchvacuje do své náruče a rychle odnáší sebou k hrázi, kde se zase ve víru odráží a obtáčí oblouk kolem dokola. Planinka se zaplňuje čím dál výš a ostrůvek vytvořený vodou kolem buku se neustále zmenšuje.
A hladina stále stoupá. Vody je po předchozím lijáku hodně a z kopců přitéká neustále další a další. Kamenná hráz je již skoro celá pod vodou. Už zbývá jen kousek.
Teď. Voda se stříbrným jásotem převaluje přes překážku a okamžitě spěchá svým řečištěm dál do údolí. Rychle dohání ztracený čas. Cestou hučí a nadává. Nakonec se ale směje, protože přelstila šedý balvan a unikla z jeho spárů.
Hladina na planince se ustálila a starý buk si oddychl. Voda ho nepodemele a on nenadálou situaci ustojí.
Po veliké bouři, která prolétla lesem a cestou nadělala pořádnou paseku, vyrazila přece jen ještě k večeru na paši statná srna i s malým kolouškem. Seběhli ze stráně ze svého ukrytu ve skalách dolů k potůčku na šťavnaté listy tady rostoucích keříků a lahodnou trávu na březích. Najednou se zarazili a zůstali udiveně stát. Srna opatrně zkoumá, kde se tu vzala ta spousta vody. Tak veliké jezírko. Ale koloušek nečekal. Vyrazil po břehu k vodě a pomalu se sklonil k její hladině.
Na hlinitém břehu pak oba dva otiskli svými kopýtky první stopy okolo budoucího velkého napajedla oblíbeného široko daleko všemi obyvateli lesa.
Všechno zlé je pro něco dobré. Jako všude.