Poklady ze skříně – 17 – Živly – Voda – čtvrtá kapitola

Poklady ze skříně – 17 – Živly – Voda – čtvrtá kapitola

Jen se ztratil vítr, jakoby odplul na vzdušných křídlech, zaznělo do ticha, které se na chvíli rozprostřelo nad vodní hladinou, v rákosí i v korunách stromů, lehounké: „Plesk, plesk, plesk…“

Na hladině, v níž mizela kapka za kapkou, jak voda přijímala své druhy z nebes, se začala rozbíhat malinká soustředná kolečka, která postupně mohutněla. Jenže během následných chvil byla roztržena dopadem dalších a dalších částeček vody, které narušovaly kružnice vytvářené kapkami na hladině. A tak to pokračovalo dál, takže původně klidná zelená hladina se proměnila v souboj vlnek, které se rozbíhaly po okolí a zároveň mizely pod náporem dalších kapek, co padaly čím dál hustěji.

Do krajiny přišel déšť.

Tiché šumění v listoví, které zadržovalo zatím životodárnou vláhu, umývalo zaprášenou zeleň, čistilo větve a kmeny, aby se stromy mohly znovu světu představit ve velké sluneční přehlídce.

Jenže olověná šeď mraků nahánějících hrůzu nepropouštěla žádné paprsky slunce, ale dštila na zem nové a nové přívaly vody, které se hrnuly z nebes jako neúprosná, ba skoro smrtonosná pomsta světu.

Jakoby se matka Příroda rozlobila na své děti a rozhodla se je ztrestat za jejich špatné chování úderem svých mocných sil, jejích věrných služebníků.

Jemný šustot se rychle mění v hlasité pleskání čím dál větších a hustějších kapek. Do toho pak z dálky zní burácení vzteklého vládce hromu, který si vylévá zlost na zvlášť neposlušných synech a dcerách Přírody.

Déšť houstne čím dál víc. Nové a nové přívaly vody zaplavují zemi z bezedné nádoby oblohy a vytvářejí čím dál silnější potůčky, neboť zem již nepřijímá ta kvanta vody a propouští je níž a níž. Až tam kam patří. Do vodní nádrže a potoka. Živá hladina přívaly radostně vítá a nenasytně saje ve své velké touze pomstít se všem, co jí neustále odebírají brutálním způsobem vodu.

Zvedá se a strhává větrem polámané rákosí. Vyplavuje ho ven z podrostu. A hlavně pořád rychle stoupá. Nejdřív jemně olizuje břehy, ale za chvíli již slastně polyká všechno, co nestačilo zmizet z jejího dosahu. Vyplavuje z děr v zemi hmyz, všechny brouky a broučky, zaplavuje podzemní průchody a pomalu už dosahuje i k hnízdu, kde se krčí malé myšky. A právě v tom okamžiku se tu objevuje stará matka a odvádí své potomky ze smrtelného nebezpečí. Ještě, že prozřetelně vybudovala více východů ze svého doupěte.

Síla vody pomalu nadzvedává suchou větev staré olše, kterou ulomil vichr na začátku bouře a opatrně vytahuje z pod dřeva rozdrcené hnízdečko jednoho z jejích nejmilejších tvorů, malého rákosníčka, a i s mrtvou samičkou je odnáší pryč. Voda ho houpe na svých vlnách a snad i pláče při posledním rozloučení, když hnízdo shazuje přes splav do temného hukotu potoka a posílá je na poslední cestu.

Liják už trvá příliš dlouho. Voda v rybníku je zakalená nánosy hlíny z polí a již ztrácí svoji živost. Jen se těžce převaluje v nové nažloutlé podobě ze strany na stranu.

Už je mrzutá a nebe jakoby to pomalu cítilo. Mraky se posunují dál a s posledním zahřměním utichá i hlavní nápor přívalů. Jejich hustota pomalu řídne a zase je slyšet jen drobné pleskání kapek na hladinu. A pak náhle déšť ustává.

Ovšem mraky se vztekle hrnou dál, k lesu, kde teď zuří hlavní bouře.

 

Autor: Zdeněk Smutný