Poklady ze skříně – 16 – Živly – Vítr – třetí kapitola
Tmavě šedá obloha, kam až oko dohlédne, to nevěstí nic dobrého. I rozlehlý les tvořící hráz za polem a loukami potemněl. Jasná zeleň listnatých stromů, jejichž listy vždy vábí k příjemnému odpočinku, teď visí zplihle z větví v naprostém klidu. Jehličky na jedlích se ještě víc naježily a smrky s borovicemi vystřely své pichlavé listy vstříc očekávanému souboji živlů.
Zvěř zatáhla do krytu, kde zalehla a chráněna ze všech stran neprostupnými houštinami s klidem odpočívala, přestože napětí v ovzduší přímo burcovalo k nepokoji.
Jen v hloubi lesa byl ještě zdánlivý klid. Přes kořeny borovic, které se vinuly těsně nad zemí, sem tam přeběhla lesní myška. Také veverka se na chvíli ukázala ve větvích a předvedla elegantní přeskok ze stromu na další strom, kde také zmizela v úkrytu. I nejpilnější dělníci lesa už cítí ten známý tlak vzduchu, to podivné napětí v přírodě, proto všichni spěchají domů, do velkého mraveniště na okraji smrkového háje, kde je dobře ukryté před nečasem.
Nedaleko odtud na malém návrší se zvedají mohutné kořeny stromu vysoko nad zem. Jsou již částečně podhlodané vodou, také místy hodně ztrouchnivělé a hlavně opotřebované dlouhým věkem. Z nich se tyčí do velké výšky obrovský smrk. Největší samotář v okolí vyčnívající vysoko nad ostatní stromy a sloužící roky všem opeřeným letcům za neomylný orientační bod.
Mohutný kmen se starou rozpraskanou kůrou je uvnitř už ztrouchnivělý a rozežraný časem a lesními škůdci. Přesto pořád drží zbytky kdysi husté a mohutné koruny vysoko nad dalším porostem. Dole se už jehličí pomalu mění a zasychá, ale buňkami větví proudí ještě stále životodárné látky.
Smrk pohlíží z výše na svůj milovaný les a cítí, že už není zdráv. Vidí, že jeho kořeny již opustila síla, která ho držela v zemi. Cítí, že celé jeho tělo chřadne a smutně s obavami vzhlíží k zachmuřeným oblakům. Se svěšenými větvemi pozoruje, jak se z dálky proti lesu krouživými pohyby žene vichr a v mohutných vírech sebou nese prach, listy a drobné větvičky posbírané v údolí.
První předzvěst jeho síly projela lesem a rozšuměla hluboké hvozdy, rozechvěla stromy a rozezpívala jejich dřevo.
Starý smrk zachytil první nápor do koruny. Těžce se ohnul a zavzdychal, ale znovu vyrovnal svůj hrdý postoj. Ovšem také ucítil, jak jeho zesláblé kořeny v částečně zvětralé zemi povolily.
Hned na to vichřice vlétla do lesů naplno. Řve, hučí, hvízdá, trhá listy, láme větve, strhává hnízda ptáků a mocně rozhoupává stromy. Les se brání. Umí to. Jednolitá masa dřeva, tady dosud nenarušená nesmyslnou les oslabující strojovou těžbou, sténá, praská, někde se i láme, ale přes všechnu sílu vichru pomalu rozdrobuje jeho tlak.
Jeho hlavní nápor fičící po korunách právě narazil na vysoký smrk a jakoby si chtěl vyrovnat všechny své otevřené účty za léta soubojů s tímto velikánem, kdy se on smál jeho moci, opřel se veškerou silou do větví, zakroužil nad korunou a znovu se vrhl přes špičku stromu do bitvy.
Prastarý smrk sténá a praská. Jeho suché větve se lámou a padají k zemi. Brání se statečně síle větrné smršti, ale cítí, že už je to nad jeho síly.
Nápor větru na chvíli ustal. Strom sbírá poslední vůli k odporu. Vtom přichází mnohem silnější útok přes jeho hlavní korunu. Kmen se ohýbá… „Rup,“ zaznělo celým lesem do dáli a jehličnatý obr s hlubokým zaúpěním padá. Kořeny již neudržely tlak rozzuřeného vichru a povolily. Mohutná dřevní masa padá k zemi. Cestou láme stromy, strhává jejich větve a tlačí je pod svým tělem k zemi.
Lesem zní hrozivé praskání, sténání a vzdychy stromů. Zvěř z okolních úkrytů zděšeně prchá. Jen v obrovské kopuli mraveniště v klidu pulsuje život obrovského sídliště.
Tu se ozval dutý náraz. Z pod spadlého kmene stromu vylétlo do vzduchu jehličí a větvičky společně s mravenci z jejich rozdrceného obydlí. Bílá vajíčka se rozprskla po okolí a na chvíli všechno umlklo. A náhle zbytky sídliště jakoby mávnutím kouzelného proutku naráz ožily. Všichni pracovití dělníci lesa vyběhli zachraňovat své budoucí pokolení nic nedbající na běsnění živlu.
Obrovský kmen leží na zemi. Nehýbá se, jeho čas nastal, věky se zavřely a strom pomalu umírá.
Vichřice proběhla znovu po korunách, ale obrovitý velikán věčně jí stojící v cestě už tam nebyl. Vítězně zahučela a vrhla své zbývající síly do masy lesů, které v jejích náporech oplakávaly smrt svého vládce. A právě v ten okamžik se stromy vzepřely jeho zuřivému náporu a překvapený vichr rozdrobený na malé částečky raději okamžitě prchá pryč z dosahu rozlobených stromů.
Autor: Zdeněk Smutný