Poklady ze skříně – 11 – Diskotéka
Dveře tanečního sálu otevřené dokořán zvou dovnitř. Mohutně decibely reprodukované hudby rozhýbávají tělo již na chodníku před budovou a přitahují skoro všechnu mládež na parket.
Okna jsou zatažená roletami, aby ani kousek slunce ba ani venkovního světla neproniklo do sálu. Chuchvalce tabákového dýmu se také převalují v rytmu hudby. Od stropu k podlaze. A šerem kouře pronikají sporadicky záblesky barevných světel vrhané na rozdováděnou masu lidí z disdžokejova pultu. Interval světel jen podtrhuje fanatickou náladu uměle vyvolanou hlavním režisérem hudebního odpoledne.
Vstupuji mezi pulzující dav. Melodie linoucí se z reproduktorů rozhýbává i mě. Uchvacuje celé tělo a nutí kývat se a kroutit jak to jen jde. Na okamžik zapomenout na všechno kolem, ničeho si nevšímat a úplně se nechat vtáhnout do víru tance. Okolní svět přestává existovat. Jen tak bokem registruji mladé páry schoulené na židlích, jak držíce cigaretu využívají svých šťastných chvilek. Pak se zvednou a vyráží buď ven, nebo mezi tancující masu.
Na chvíli je v sále změna. Muž na pódiu křičí do mikrofonu název právě jím chystané písničky a skupiny, která ji hraje. Frenetický řev ho přehlušuje. Zdvižené ruce, pískot a už se rozjíždí deska na mixážním pultu. Podmanivé tóny strhují všechny. Dav víří společně s bubny a kroutí se s kvílivými zvuky kytary. Totální davová psychóza. Každý zapomíná na to, kde má hlavu či nohy. Všichni řvou skoro pro všechny nesrozumitelný text v cizím jazyce. Je jim jedno, že neví, o čem to je. Hit odpoledne je tu. Dav šílí, já s ním. Řev v sále téměř přehlušuje i melodii písničky.
Pot mi stéká do očí, košile se přilepuje na záda, džíny se roztahují pod prudkými pohyby. Hlava mi létá v rytmu muziky a dlouhé vlasy téměř zakrývají zpocený obličej.
Vyvrcholení písničky se mění v drtivý řev v sále. Plíce se roztahují čím dál víc, cigaretový kouř vtéká do těla, oči začínají slzet. Těžce dýchám, ale rytmus mě stále drží v divokém pohybu. Najednou je konec.
Mohutná masa mládeže řve, píská a řádí pořád dál.
Ohlušující rachot, do něhož ohlašuje dirigent zábavy z pódia přestávku, se začíná postupně uklidňovat.
Původně jednolitý lidský dav se pomalu rozpadá na skupinky, které si sedají ke stolům nebo stojí u barového pultu.
Další vycházejí ven na vzduch. Parket se rychle vyprázdnil. Cigaretový kouř uvnitř ještě zhoustl. Je slyšet další cvakání zapalovačů a škrtání sirek.
To už mě ovšem naplňuje totální nechutí. Ohlédnu se za sebe a raději vycházím ven.
Slunce a jemný vítr mi z vlasů i oblečení vytahují pomalu pach kouře. Zhluboka se nadechuji čerstvého vzduchu, oči se čistí a hlava také.
Ale co dál? Zůstat nebo jít raději pryč?
Autor: Zdeněk Smutný
17. 5. 2018