Co my všechno ještě nenajdeme
Čím víc se blíží Vánoce, tím víc je mi smutno. Bez Mesíka už to nebude ono.
Tyto svátky jsou pro mě zakleté. Po celý život. A největší rány jsem dostal právě v tyto dny. A Messiho ztrátu do toho taky řadím. Nejspolehlivější kamarád a největší parťák tady není. Na to se nikdy nedá připravit. Proč zrovna on? Nikdy nikomu nic neudělal. Hodný, krásný a šťastný pes. Tomu nikdy neporozumím….
Toulám se svým psem labradorem jménem Messi již nějaké ty roky po okolních lesích a lukách, případně i vzdálenějších místech a co jsme toho už spolu zažili, to jsem mnohokrát popsal ve svých článcích.
Ale s tímhle jsme se ještě nesetkali.
Zase jsme vyrazili odkroutit nějaké ty kilometry. Mesík je vždycky tak natěšený, že musím dávat pozor, aby se mnou někde za chvíli neoral po cestě nebo abych nerážel stromy, či se neprodíral křovím.
On si totiž nevybírá. Jak něco ucítí, tak za tím jde hlava nehlava. A když je na vodítku, což je při běhu pořád, nemíním ho pak někde hledat, je to pokaždé o hubu.
Tedy moji, té jeho se nikdy nic nestane. Těch karambolů, co jsem s ním už prožil, to by zabralo místa, než bych je všechny popsal,
Ale právě v ten zajímavý a teď popisovaný podvečer jsem s ním vyběhl jen do okolních zahrad a pustil ho na volno. Rád se prohání vysokou trávou a hlavně bez vodítka. Rejdí nosem po stopách jako blesk. Má neskutečný čich.
Však už taky našel psích kamarádů opuštěných v lesích a taky ovšem najde věci, při kterých mě může vzít čert, když je slupne jako malinu. A rozhodně nejsou voňavé.
V tomhle je neskutečný magor. A pak to zají třešněmi či trávou, aby si spravil žaludek. Nejvíc mu chutnají hovínka od koček. Po těch jde jak smyslu zbavený.
A právě tam v těch zahradách jsem si všiml, že nějak podezřelo krouží kolem starého pořádně vzrostlého ořešáku.
Vždycky přičichl k zemi a pak rychle ucukl. Podíval jsem se pozorněji: „To nic k jídlu nebude,“ dospěl jsem k názoru, ale pak mi začalo vrtat hlavou, proč se nevrací ke mně a jen pořád poskakuje kolem toho stromu a cuká hlavou.
„Že by tam byl had?“ Napadlo mě. Zmije jsou tady u nás skoro všude a o užovkách ani nemluvím. Potkávám je při běhání v lesích na každém kroku.
„Ještě, aby ho tak něco uštklo,“ probíhá mi hlavou a okamžitě ho volám k sobě: „Messi k noze.“ Nic. Vůbec nereaguje. Zabraný do toho svého lovení, pořád čichá kolem kmene a neustále uskakuje pryč.
„Ke mně,“ křičím už docela zuřivě a prodírám se raději k němu, když vidím, že ho absolutně nezajímám.
„Sakra, co tam máš,“ chytám ho za postroj a odtahuji pryč. Nechce se nechat a pořád mě táhne ke stromu a vedle něj do trsu hluboké trávy.
Nedá mi to a opatrně odhrnuji traviny. Tam leží přikrčené na zemi chudák strašně vyděšené morče. Asi vždycky po Mesíkovi vyjelo, když k němu přiblížil čenich, proto ucukával. Takové zvíře on nikdy neviděl, tak si s ním nevěděl rady. To je dobře, jinak taky mohlo být po něm.
„Messi, ty jsi frajer,“ hladím ho a uvazuji o kus dál u stromu. „Ale ti lidi, co sem toho dlouhosrstého mazlíčka, co se jim znelíbil, vyhodili, jsou fakt svině. Já bych jim nakopal někam. Počkej, vezmeme ho domů, tady nemá šanci přežít.“
Opatrně morče podebírám ze spodu.
Ani se nijak nebrání, je vyděšené až hrůza. Tak ho nesu přitisknuté k sobě domů. V jedné ruce morče a ve druhé vodítko se psem, který pořád poskakuje kolem mě.
„Nechej toho,“ zavrčel jsem na Mesíka, „podívej se, jak se tě bojí.“ Mrkl na mě a trochu se zklidnil.
„Jdeme domů,“ zavelel jsem a vyrazil nejkratší cestou přes koleje k našemu bydlišti.
I výpravčí na nádraží, která nás viděla, jak si to štrádujeme přes přechod, jen kroutila hlavou nad tím nálezem, který jsem nesl v náručí.
„Na to fakt nemám slov,“ potvrdila mi můj názor a pohladila morče po hlavě. Už se přestalo třást a docela klidně se nechalo nést. Asi bylo hodně zvyklé na lidi. A oni se mu se mu takhle odměnili.
Nejdřív skončil morčák, byl to samec, u nás ve staré králíkárně. Rychle se tam zabydlel a jen doplňoval kalorie, protože si tam v těch zahradách asi moc žrát nedovolil. Kdoví, jak tam dlouho chudák byl. Ale asi moc ne. Nemohl by tam přežít víc dní.
Něco by ho rychle ulovilo.
Brzy si zvykl a už nás všechny vítal, když jsme mu nesli něco na zub.
Ale byl tam v zahradě pořád sám, tak jsme mu nakonec našli novou rodinu.
Teď už si spokojeně hraje s dítětem a dalšími morčaty v nedaleké vesnici.
A to jen díky nosu Mesíka.
Jak říkám, je to borec.
Nedám na něho dopustit.
Autor: Zdeněk Smutný
20. 12. 2017