Bez maminky už to nikdy nebude ono
Proč je ten život tak nespravedlivý. Hodní a poctiví lidé umírají a grázlové a gauneři se nám tu chechtají do obličeje. Už i tahle spravedlnost, že před Bohem jsme si všichni rovni, se u nás stává jen proklamovanou nic neříkající větou, kterou se kamufluje stav společnosti a bagatelizuje se její rozdělení na ty, co si dělají, co chtějí a zbytek, kteří jsou jen poslušné ovce, které sklopí hlavu a táhnou tu káru, na níž rozmařile poskakují lumpové a grázli, dál.
Od malička stála za mnou. Vždy jsem cítil její oporu v zádech a nikdy mě nenechala na holičkách. Zejména pak v útlém dětství. Ačkoliv toho měla moc na práci, starala se o nás s láskou a péčí, která mi utkvěla v paměti a zůstane v ní až nadosmrti.
Moje maminka byla prostě poklad. Je pravda, že měla pádnou ruku, která velmi často dopadala na moji neposednou hlavu, ale vždy to bylo zasloužené, to moc dobře vím.
Proto ani ta rána z její udřené ruky tolik fyzicky nebolela, jak to mohlo možná vypadat. Šlo spíš jen o výchovný princip, který současným rozmazleným dětem velmi chybí.
To jsem jako učitel moc dobře poznal.
Moje máma se od časného rána nezastavila. Poklízet a starat se i s babičkou o hospodářství, ale ještě před tím ve tři ráno putovat dennodenně do sousední vesnice do kravína a to pak třikrát denně, kde měla na starosti 80 krav. Mezitím navařit pro nás tři děti a tatínka, co jezdil stejně časně ráno do Brna do práce, k tomu pak prát, dřív i bez pračky, a provádět další množství neuvěřitelné práce, o které mnozí z vás asi ani nikdy neslyšeli.
A my děti, hlavně já jako nejstarší, jsme museli pomáhat. Sice neradi, utekli jsme, kdykoliv se nám to podařilo, ale většinou se nedalo nic dělat. Tak jsme také občas putovali úzkou cestičkou s mladšími dvojčaty bratrem i sestrou v několikakilometrovém lánu pšenice, kterou jsme si zkracovali cestu do kravína, a tam třeba shrabovali k dopravníku hnůj nebo nahrnovali pícniny do vaniček, které se pak rozvážely ke kravám podél jejich žlabů. Nebo doma bylo třeba síct třeba trávu pro krávu, kozy a králíky, sušit ji na seno a starat se o zahrady. Sklízet ovoce, večer zahánět z potoka kačeny domů, které se tam vždy ráno vypustily, aby se nakrmily a mnoho dalších činností, co jsme jako děti z duše nenáviděli, ale bez nich to prostě v zemědělském hospodářství nešlo.
A do toho pak později přišla další náročná akce. Stavba vlastního domu, protože 300 let starý zemědělský statek už opravovat nemělo smysl.
A tady zase přibyla fůra práce pro maminku a samozřejmě pak i pro mě, ale ona nikdy ani necekla a táhla tu šílenou dřinu kolem naší rodiny mlčky dál a dál.
Přišlo nám to všem tak samozřejmé, že jsme to všechno jen nějak mlčky přecházeli a beze slůvka poděkování to brali jako naprosto běžnou věc.
Jak jsem dospíval a měnil svůj pohled na život i práci, pořád za mnou stála a snažila se pomoci, přestože jsem to už nepotřeboval. A tady se asi stala pak postupně moje největší chyba v životě.
Neuvěřitelný fofr kolem mě. V každém případě i osobní sobeckost. Vlastní rodina. Práce a hlavně sport, mi sebrali veškerý čas, kterým bych měl alespoň částečně mamince splatit to, co pro nás ona všechno udělala.
Doslova se obětovala pro naše blaho a skoro se udřela.
Ačkoliv jsme žili v jednom domě, vůbec jsem neměl chvíli čas se u ní zastavit, popovídat si s ní nebo alespoň jí s něčím třeba pomoct. Ona sama nikdy ani slůvkem neprozradila, jak jí zrovna je a že by něco třeba od nás potřebovala.
A tak já si dál vesele jezdil po světě se svým sportem a staral se víc o cizí lidi než o vlastní rodinu, ti mi to pak později pěkně vrátili i s úroky, a přitom mi doma stárla velmi nemocná máma.
Vůbec jsem si to nepřipouštěl. Přišlo to jako rána z čistého nebe. Nikdy bych nevěřil, že tak nezdolný člověk, jakým moje maminka byla, může tak těžce onemocnět.
Bohužel byla to hodně krutá pravda. A já přesto v návalu práce i v tyto pro ni tak těžké okamžiky pořád neměl čas si s ní popovídat a po pravdě jsem si myslel, že to stejně všechno zvládne, jako ostatně vše dosud v životě dokázala překonat. Ze začátku to i tak vypadalo. Jenže pak nemoc nabrala spád a do toho ještě onemocněl a zemřel i můj otec a neštěstí se nedalo zabránit.
My všichni v práci. Maminka zůstávala celý den sama ve velkém domě, stejně jako teď i já, a to už na ni bylo moc.
A já jí vůbec nijak nepomáhal. Vracel jsem se večer uštvaný z nesmyslné trenérské práce, kde jsem se věnoval cizím lidem a na vlastní matku a i rodinu už mi nezbývalo sil.
Jak by to byla potřebovala. Jenže já jako hloupý beran neviděl to neštěstí doma a hlavou rozbíjel zdi problémů, které se kolem mě pořád kupily, místo toho, abych se na všechno vykašlal a staral se pořádně o nemocnou mámu.
A pak tu najednou nebyla.
Ty Vánoce před devíti lety byly jako hrůzný sen. Otec. Matka. Bratr. Během tří týdnů.
Až tehdy jsem procitl z toho růžového života kolem sebe, který právě svou obrovskou pracovní činností a s láskou okolo nás vytvořila moje maminka a dostal obrovskou facku. Jenže ta měla přijít mnohem dřív.
Teď už mi zbyly jen oči pro pláč a hlava na překrásné vzpomínky.
Co je to teď všechno platné. Vždyť jsem se jako maminčin nejstarší syn o ni vůbec nepostaral a vlastně ji téměř nechal napospas těžkému osudu, co padl po celoživotní dřině na její hlavu.
Po zbytek života to budu nosit na svých bedrech a nikdy si to neodpustím.
Autor : Zdeněk Smutný
17. 12. 2014